Po nějaké době jsem začala chápat, co David myslel tím „Je to tam mnohem větší, než si umíš představit“.
Kráčeli jsme zatím pořád po stejné cestičce, chvílemi zatáčela doprava či doleva, ale ještě jsme nenarazili na jediné rozcestí či slepé zákoutí, kterými se labyrinty obvykle jen hemží.
„Obloha“ nad námi, původně sytě oranžová, už zesvětlala do žluté, a současně s tím se zvýšila i okolní teplota. Jako by vlahé ráno přecházelo do žhavého poledne. Nebo teplý jarní den do letního úpalu.
V místě, kde čas běží jinak, se nedalo odhadnout, jestli plynou hodiny nebo roční období.
Vedro se stávalo čím dál nesnesitelnějším. Vědět, že si odskočím do tropů, nechala bych svůj kašmírový svetr v TARDIS. Kapky potu mi stékaly po čele a štípaly v očích, ale musela jsem se vyzbrojit trpělivostí. Bylo mi jasné, že pokud nebudu sama, David portál neotevře.
Gray naopak trpělivost pomalu ztrácel. Dvakrát se zastavil a pokusil se prodrat skrze porost tam, kde tušil souběžnou cestu, ale armérie se semkly tak pevně, že díru do nich by udělal leda plamenomet. Který jsme neměli.
Pozorovala jsem, jak se v jeho jinak pohledné tváři stahují mračna vzteku, ale nic neříkala, aby si ho náhodou nevybil na mně. Ještě pořád jsem neměla vyhráno.

Pojednou cestička zničehonic prudce odbočila – a my stáli na okrouhlé travnaté mýtině, kam v dokonalé symetrii ústily ještě další tři cesty.
Uprostřed stála velká fontána. Blyštění kapiček stříkajících do rozpáleného vzduchu bylo jako zázrak.
„Voda,“ zamumlala jsem s jazykem už zpola přilepeným k vyschlému patru.
„Jak to víš?“ zeptal se podezíravě.
„Nevím. Hádám. Ale pochybuju, že by někdo napájel kašnu kyselinou sírovou. A nejdu dál, dokud se nenapiju.“
A namířila jsem si to přímo k vodě, nedbajíc, že se mi šlahoun zařezává do krku. Naštěstí měl Gray dost rozumu, aby se mě nenechal uškrtit, a následoval mě.
„A napiju se jako člověk,“ dodala jsem. „Nebudu chlemtat po psím způsobu.“
Chvilku bojoval sám se sebou, a pak mi přeřízl pouta. Konec smyčky však z ruky nepustil.

Nabrala jsem do dlaní chladivou tekutinu, když vtom jsem ucítila lehké štípnutí do ramene.
Tříprstá orchidej! Bože, já na ni ve víru událostí úplně zapomněla!
Mrkla jsem na ni, zdála se být v pořádku, jen okvětní plátky vypadaly schumlaně a povadle.
První doušek tedy dostala ona, a pak jsem konečně svlažila rty já.
Voda byla cítit jako med a lipový čaj, co jsem vařívala dětem, když měly kašel, a mně se na okamžik srdce sevřelo steskem.
Se šlahounem, těsně obtočeným kolem hrdla se mi špatně polykalo, ale já na to nedbala. Stejně jako Gray, hltavě jsem pila, ponořená v lipové vůni, a okolní svět pro mě přestal existovat.
Takže, když jsem konečně zaregistrovala ten zvuk – směsici chřestění, cvakání a klapání -, nedalo se nic dělat.

Těžko říct, zda monstrum, které se vynořilo z labyrintu přímo naproti nám, je živé či mechanické, anebo hybrid obojího.
Šest masivních nohou neslo mohutný trup, opancéřovaný šupinami jako u pravěkého ještěra. Pohyboval se po způsobu nosorožců, na pohled těžkopádně a neohrabaně, ale něco mi říkalo, že je to jen klam.
 Hlava – v poměru k tělu maličká – vypadala trochu jako krabí, ale čtveřici předních končetin, vyrůstající hned pod ní, by v živočišné říši jen těžko pohledal. Dvě z nich měly podobu ledabyle smotaného klubka, zatímco ty zbývající se chlubily třemi dlouhými prsty, z nichž ten prostřední byl zakončen něčím, co se nepříjemně podobalo přerostlému žihadlu.
Co ale přitahovalo můj pohled až hypnotickým způsobem, byly oční bulvy toho tvora, rotující ve svých jamkách jako pětice šílených rudozlatých tenisáků.
„Co to, k čertu, je??“ sykla jsem.
David se přece o žádné obludě nezmiňoval…ach, zatraceně, pořád zapomínám, že tohle je jen paralelní, ne identické dvojče jeho bludiště… a v paměti se mi najednou vynořilo to tmavé smítko, které jsem zahlédla přes průhledné víko labyrintu.
„ Vetřelec!“ zašeptal Gray hlasem k smrti vystrašeného dítěte. Oči měl vytřeštěné a ve tváři úzkost, která mě děsila. Sebevědomý mladík byl ten tam. Zůstal jen malý kluk, který, zcela paralyzován, nedokázal nic než zírat na tvora, zvolna kráčejícího k nám.
Něco mumlal, pořád dokola jako mantru, a tak jsem se naklonila až k němu. „Jacku! Kde jsi? Bojím se! Vrať se! Jacku! Prosím! Bojím se!“
Obešel mě mráz. Ani tak ne z toho monstra, ale z Grayových slov, jež mu na jazyk vkládala dávná vzpomínka.
 V té chvíli jsem pochopila jeho urputnou a zoufalou snahu pomstít se bratrovi, který ho tehdy nechal napospas… tomuhle…

Zvuk, který Vetřelec vydával, se náhle změnil. Teď zněl, jako když se proud písku sype z velké výšky na zem.
V ten moment se Gray probral z transu, pustil mou smyčku, a vytáhl z opasku nůž.
„Utíkej, Sáro!“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jen s tebou.“
„Běž! Hned!“ vykřikl.
A tak jsem ho poslechla.
 O vteřinu později proťalo vzduch zvláštní zasvištění, a jedné z mých zběsile kmitajících nohou se cosi dotklo. I přes látku kalhot žahlo jako kopřiva.
Bleskově jsem se ohlédla přes rameno a viděla, jak Vetřelec stahuje zpět levé chapadlo, zatímco to druhé už omotávalo Graye jako gigantický had. Nevzdával se, volnou rukou kolem sebe bodal, ale nezdálo se, že by si tvor z toho něco dělal. Nemilosrdně k sobě Graye přitahoval blíž a blíž. Bolestný křik bylo to poslední, co jsem zaslechla, než mě od hrozného výjevu oddělila hradba armérií.

V běhu jsem strhla smyčku z krku a pádila zpátky po stejné cestě, kudy jsme sem přišli. Byla jsem schopná myslet jen na jedinou věc - jestli mě můj muž odsud nedostane dřív, než doběhnu k té zdi na konci, bude mít Vetřelec druhý chod.
Davide, prosím…! Kde, k čertu, vězíš? Copak nevidíš, co se tu děje?

Vidí, ale nedbá. Napřed musí přece napřed zachránit Cardiff, přisadilo si mé druhé já, ale kupodivu jeho poznámka neměla ten správný šmrnc. Jako by mu došel dech a jedovatost.
Nehádala jsem se, protože mně teda dech docházel doopravdy
O pár minut později mě náhlá bolest v podžebří donutila zpomalit, byť se mi zdálo, že dupot šesti nohou se ozývá podezřele blízko. Ale bylo to jen hučení krve v uších.
Najednou se cestička rozdvojila. Neměla jsem čas dumat nad rozcestím, které tu původně nebylo, a odbočila doprava.
Po několika desítkách metrů jsem mohla volit dokonce ze tří cest – takže znovu doprava. A pak zase – doprava, poté doleva a dál prostřední cestou. 

Bludiště jako by se zbláznilo, pěšiny se větvily neuvěřitelným způsobem podobny cévám či nervovým synapsím. Kličkovala jsem po nich jako zajíc, s bláhovou myšlenkou, že tak zmatu svého pronásledovatele. Jediný, koho se mi podařilo zmást, jsem ale byla já sama.
Takže se muselo stát nevyhnutelné.
Asi tak na stodvacátém pátém rozcestí jsem uslyšela známý zvuk a s hrůzou zjistila, že mi Vetřelec běží naproti.
Zaječela jsem a hodila zpátečku.

Tentokrát nepoužil své žahavé laso, ale vytrvale za mnou dusal. Ať jsem zahnula kamkoliv, stále se držel v odstupu několika metrů. Mohl mě lehce dopadnout, přesto nezrychlil, aby se mnou skoncoval.
Čas od času prostě zmizel, aby mi vzápětí nadběhl, a donutil mě udělat čelem vzad a prchat po vlastní stopě zpátky. Vsadila bych boty, že si to ten hajzlík opravdu užíval. Po letech samoty konečně pořádná štvanice.
A pak to přišlo.

Nohy se mi už podlamovaly a před očima dělala černá kola, takže jsem si v první moment neuvědomila, že jsem se právě dostala do slepé uličky.
Za zády jsem měla mimozemské monstrum a před sebou… tu prokletou zeď.
Uhnout nebylo kam.
Utíkala jsem k ní, hypnotizovala ji očima a modlila se, aby se proměnila v portál, ale s každým krokem ta naděje slábla, až mě opustila docela, stejně jako síly.
Stěna byla na dotek pevná a definitivní.
Jako smrt.
Kdesi za mnou se začal z výšky na zem sypat písek.

Zasvištění hozeného lasa jsem už nezaslechla.
Tříprstá orchidej na mém rameni vyrazila krátký ptačí výkřik a mě cosi popadlo v pase a strhlo stranou. Po těle mi přejely stovky drobných prstíků, vykřikla jsem - a propadla se do modrozelené tmy. Jako by se nade mnou zavřela hladina.