Ještě než vyšla na zahradu, pohlédla škvírou mezi zdí a okapovým svodem, jak namáčí déšť. Šikovnost rukou prozrazovala, že to nedělá poprvé. Uměl to stejně dobře jako zhasínat tmu.
Mezi prsty mu protékaly provázky vět, které se skládaly u schodů na hladině malé kaluže. Měla trochu tvar jako Vysokozemí. Rukopis byl zřejmý, jeho. Nic by ho nerozčeřilo nebo neutopilo. Takové bezpečné místo bez ohrožení.
Nasadila si kapuci a vykročila k němu. Byl zcela zabrán do své činnosti a téměř si nevšiml, že se postavila kousek od něj. Stála vlastně hned za ním. Stála za ním vždy, když to potřeboval. Stála tam, i když o to nestál.

Jeho ruce byly polygloti, mluvily skrze činnosti, které ovládal, všemi řečmi světa. Živými i vymřelými. Taková pestrost, kterou si nikdo jiný neumí představit. Je to tak. Vždy je to tak. Když člověk poznává smysl, vidí věci snadněji v pestřejších škálách všemožných i téměř nemožných odstínů. Vidí, kam jindy nevidí, a nevidí, co jindy bývá přímo nasnadě. Tyhle ruce uměly tvořit a tyhle oči to uměly vidět. Příběh přibýval s každou kapkou. A každá kapka byla malá cennost v pustině, kterou všichni opustili, protože v ní bylo těžké žít. Ale existují lidé, kteří v ní přežít dokázali.

Po hraně lemu kapuce jí zatekla voda až na krk. Otřásla se. Otočil hlavu. Ne proto, že by si jí konečně všiml, ale proto, že závan jejího chladu se dotkl i jeho. Vzal ji tvář do dlaní a všechny věty, které mu dosud protekly rukama jí vtiskl skrze pleť do hlavy. Ten pocit znala. Všechno bylo tak opravdové, že se jí to ani nemohlo zdát.
„To se mi snad zdá!“ ušeptl do šumícího deště a protočil oči. „Kouzlo!“ odpověděla. „Čtenářko…“ dořekl.