Když vám jednoho krásného dne nejstarší dcera oznámí, že odjíždí jako au-pair do Anglie, napadne vás nejmíň tisíc důvodů, proč by to neměla dělat. Dalšího půl roku pak
v noci nespíte a přemýšlíte, jak to zvládá a jestli jí někdo neubližuje.
Nakonec se plná dojmů a zážitků vrátí v pořádku domů, mateřské i otcovské srdce si svorně oddechnou a všechny katastrofické scénáře jsou rázem zapomenuty.
Když vám o pár let později stejnou novinu oznámí vaše druhorozená, jste už psychicky připraveni. Nic nenamítáte a v noci spíte nerušeně.

A najednou přijde e-mail: Mami,tati, přijeďte, budeme mít celý dům jen pro sebe. A mezi řádky stojí: Nerada bych v něm byla samotná. Hostitelská rodina totiž odjíždí na týden kamsi do Devonu, a tak si au-pair s jejich svolením pozve rodinu vlastní.

Tentokrát vás nenapadá tisíc důvodů, proč zůstat doma. Ten jediný – totiž jazykovou barieru – jistě s dceřinou pomocí hravě zvládnete. Ostatně pozdravit a poděkovat přece umíte a nic jiného nejspíš celou dobu potřebovat nebudete. Přesně v téhle situaci jsme s mužem octli před pěti lety o Velikonocích.

Vrhla jsem se na balení kufrů s blaženým pocitem, že tentokrát nebudu muset péct beránka, který se beztak pokaždé srazí, máčet vejce v barvě, která líp drží na kůži než na skořápce, a pak je ještě dalších čtrnáct dní konzumovat upravená na tisíc způsobů. O společensky unavených „šmekustrantech“, kteří si u nás podávají dveře, ani nemluvím.

Jo, stará dobrá Anglie…
Konečně ji budu moci poznat na vlastní oči. Kamenná honosná sídla, přistřižené trávníky, čaj o páté a sem tam nějaká ta vražda.Pokud jste v mládí zhltali tolik knih Agáty Christie jako já, víte, o čem je řeč.
Rozhodování, zda letět nebo jet autobusem, nám trvalo pár minut. Zkuste koupit letenku pár dní před velikonočními svátky. To spíš seženete ve Zverimexu dvouhlavé tele. Autobus byla tedy jasná volba.
„Aspoň cestou uvidíme kus Evropy,“ pravil nadšeně můj muž.
Viděli jsme – nejbližší okolí dálnic D1 a D5, kus Belgie, ždibec Francie, tmu v Eurotunelu a Anglii od Folkestone do Londýna. Nic moc, ale rozhodně pestřejší obrázek než nadýchaná šlehačka, což je většinou jediný pohled, který se vám naskytne z letadla – tedy máte-li štěstí a sedíte u okénka.

Osazenstvo žlutého autobusu Student Agency bylo opravdu zajímavé.
Trojice miniaturních Japonek se stejně miniaturními fotoaparáty, pět Poláků, parta rodilých Ostraváků, už na startu posilněných slivovicí, mladí manželé arabského vzezření i oděvu a početná skupina slovenských Romů, jednotně oblečených v teplákových soupravách.
Zatímco se autobus hlemýždím tempem proplétal ucpaným Brnem, stevardka rozdala pokyny, noviny a sluchátka. Je libo film nebo trochu hudby?
Drn... drndrn drn… notovali jsme si spolu s Jirkou Macháčkem a natřásali se ve stejném rytmu. Dé jednička opět nezklamala. Potvrdila, že si první místo v top ten českých tankodromů drží plným právem. Proklepali jsme se postupně na Florenc a pak až na Rozvadov. Německá autobahn byla přece jen o vlásek lepší.
Venku padla tma a já upadla do onoho autobusového polospánku, který střídá chvilky úplného bezvědomí s prudkým procitnutím a děsem, že člověk právě přejel cílovou stanici.

Probuzení bylo rozlámané. S pocitem, že se mi záda a nohy změnily v něco, co právě vypadlo z mlátičky, vykukuji z okna ve snaze zjistit, kde jsme. Venku je mlha, ze které prosvítá poněkud nevábná krajina – šedohnědá a placatá. Sem tam lze zahlédnout osamělou farmu. Strohé a stejně šedohnědé domy jakoby organicky vyrůstaly ze země, na které stojí. Jsme v Belgii, nedaleko města Liège.
Malá přestávka na protažení těla u benzínové stanice. Personál netečně pozoruje smečku rozespalých cizinců, kteří se proženou obchůdkem s občerstvením jako vichřice a vytvoří dvě úhledné fronty před toaletami. Je jim jasné, že nejde o potenciální zákazníky, a tak se dál věnují přerovnávání zboží a mytí podlahy. Zřejmě si už zvykli.

Autobus dál nerušeně šupajdí po dálnici, na které se kupodivu dá vypít šálek čaje bez toho, že by vám zároveň polovina jeho obsahu přistála na klíně. Pak se kolem ledabyle mihne cedule s nápisem France a jsme ve sladké Francii. Po hraničním přechodu či celnici ani stopa.
Vítejte ve sjednocené Evropě!
Nádhera, pochvalujeme si, ovšem jen do chvíle, než zastavíme před Eurotunelem a nevěřícně sledujeme, co to s námi francouzští celníci provádějí. Všichni vystoupit a zavazadla s sebou!
Nějakou dobu trvá, než si rozebereme bágly a už nás směrují do jakési plechové buňky. Dokud nebudeme všichni uvnitř, odbavení nezačne. Zanedlouho se šedesátka pasažérů tísní v prostoru zvíci krabičky od sardinek, zvenčí hlídané chlapíkem s ostražitým pohledem a ještě ostražitějším vlčákem. Poslušně se stavíme do řady a po jednom se suneme k rentgenu, zatímco další celníci prozkoumávají náš autobus snad centimetr po centimetru. Řidiči musí otevřít všechna možná i nemožná dvířka, a tak na znamení protestu s nimi aspoň při zavírání pořádně prásknou. Ti starší mezi námi prožívají trpké totalitní dejà vu. I když se snažíme chápat, že jde jen o zostřená protiteroristická opatření, je to ponižující.

Nakonec se Francouzi ujišťují, že nikdo z nás neveze velikonoční vajíčka plněná semtexem či heroinem a blahosklonně nás propouštějí do náruče anglických imigračních úředníků.
Seriozní gentlemany za přepážkami naopak naše zavazadla nezajímají. Zřejmě důvěřují svým galským kolegům, že prohlídku neodflákli. S úsměvem poděkují za to, že mohou nahlédnout do našich cestovních dokladů, a než stačíme třikrát mrknout, sedíme zpátky v autobuse. Stevardka se ještě letmo ujistí, že jsme v plném počtu a už se proplétáme bludištěm jednosměrek k překladovému nádraží.
Žluťásek se zvolna sune do břicha vlaku, který nás převeze na druhou stranu kanálu
La Manche. Po pravdě řečeno, skoro pochybuju, že nějaký kanál existuje. Ani z jedné strany jsem nezahlédla nic, co by - byť jen vzdáleně - připomínalo moře. Pouze změť drátů, nájezdů a desítky nestvůrných vagonů, které systematicky polykají auta, náklaďáky i autobusy, aby je po
půl hodině jízdy tmou zase vyplivly na ostrově jménem Británie. Cílová stanice Folkestone. Ještě se vymotat ven a vzhůru na Londýn.

Poznatek číslo jedna: krajina v Anglii ( alespoň ta kolem dálnice) jakoby z oka vypadla naší polabské nížině. Panská sídla a sestříhané živé ploty nikde.
Asi to ještě nebude ten správný anglický venkov, utěšuju se a vychutnávám si první kilometry (pardon – míle) jízdy vlevo. Za necelé dvě hodiny jsme skoro na místě. Dálnice se proměnila v nepříliš široké ulice londýnských předměstí a provoz kolem nás pěkně zhoustl. Našemu řidiči zcela evidentně nevadí, že má volant na špatné straně a s klidem Angličana vede žluťáska labyrintem ulic a kruhových objezdů.

Apropó – kruháče…ty jsou snad všude.
Za celý život jsem jich nezažila tolik jako za těch pár dní v Anglii. Zlí jazykové tvrdí, že místní jsou příliš líní zapamatovat si, kdo má kdy přednost na křižovatce, a tak nadělali objezdy všude, kde to jen šlo. Dokonce i ve vesnici, kde se kříží dvě ulice ne širší než polní cesta, je aspoň na zemi namalované kolečko, které je třeba objet, než odbočíte. Působí to legračně, ale všichni pravidla dodržují.

Nízké předměstské domky mizí. Vystřídaly je mrakodrapy ze skla a betonu, mezi nimiž se jako chudí příbuzní sem tam krčí viktoriánské budovy. Blížíme se k centru.
Za chvíli zastavujeme na Victoria Station Green Line.
Třebaže do našeho nového dočasného domova je to ještě pěkný kus cesty, teď jsme v Londýně a hodláme si ho užít.