Náš pobyt se chýlí ke konci.
Už zítra nasedneme do žlutého autobusu a vydáme se zpátky do českých luhů a hájů.
Ale dnešek si ještě hodláme užít.
Co takhle mrknout jedním očkem, jestli není Her Majesty Queen náhodou doma? Pochopitelně, nikoliv v Londýně ( tam už jsme byli), ale v královském zámku Windsor.

Říkat zámek tomuto obrovskému komplexu paláců, věží a věžiček je opravdu velice zjednodušené. Ve skutečnosti jde o miniaturní město, ukryté za mohutnými hradbami, které vzbuzují respekt i dnes,
v jedenadvacátém století.

Windsor je nesporně největším a nejdéle obývaným zámkem světa. Jeho historie se začala psát v roce 1068, kdy nechal Vilém Dobyvatel postavit na umělém návrší Kulatou věž. Tehdy měla vyloženě vojenský charakter a čněla osaměle, už zdálky reprezentujíc královskou moc. Ční i dnes,ale kolem ji obklopují další budovy, nesoucí rukopis všech panovníků, kteří se zde vystřídali. Dobrých devět set let se zde stavělo a přestavovalo, bouralo a zase stavělo – až do konce 19.století.
A když už se zdálo, že je konečně hotovo a zámek si užíval několik desetiletí klidu bez prachu, hluku a křiku mistrů zednických, ozářily jeho majestátní siluetu plameny.
A nebyly to plameny ledajaké.

Ačkoliv se zdá, že dnešní hasiči jsou s to zvládnout jakýkoliv požár, v listopadu roku 1992 ukázal zuřící živel lidem, že jsou proti němu i s nejmodernější technikou takhle maličcí.
Oheň řádil plných patnáct hodin a zničil pětinu stavby. Poškodil devět důležitých státních sálů, mezi jinými i starobylé sídlo rytířů Podvazkového pásu, tzv. St. George’s Hall.
A co nezvládl oheň, dokončila voda. Dvě stovky hasičů promáčely během záchranné akce windsdorské zdi 1,5 milionem (!) galonů vody, což přepočteno dělá asi 675 000 litrů.
Královna Alžběta prý později označila rok 1992 za „annus horribilis“, ale rok hrůzy to nebyl jen pro ni, ale pro všechny Brity. Vždyť málem přišli o jeden ze svých národních symbolů.
Práce na obnově zničených paláců začaly takřka okamžitě. Ale, protože ani královna nevládne neomezenými financemi, rozhodla se panovnice otevřít veřejnosti své druhé sídlo – Buckinghamský palác. Domácí i přespolní houfně chodili na čumendu a jejich peníze plynule odtékaly do Windsdoru.
Zde se během pěti let vystřídalo na čtyři tisíce britských řemeslníků, jimž se podařilo
z Windsdoru udělat novodobého fénixe. Z popelu povstal stejně krásný jako byl dřív. Stačí jen srovnat fotografie St. George’s Hall před a po (rekonstrukci, samozřejmě).



Jelikož od slavnostního znovuotevření do našeho příjezdu uplynulo deset let, je jen logické, že jsme nezaznamenali jedinou stopu po této tragické události.

V uličkách stejnojmenného městečka, obklopujících zámek, bylo rušno jako o pouti.
Na Church Street se procházely květinářky se širokými sukněmi jako vystřižené z Pygmalionu, a ochotně se nechávaly s kýmkoliv fotografovat (řekni Cheese! a vyletí blesk…).
Pokud se vám líbily jejich šaty a naopak nezamlouvala vaše vlastní civilní podoba, mohli jste se v krámku s kostýmy proměnit třeba ve dvojnici oné květinářky nebo ve služebnou či dokonce v hraběnku. Na pány zde čekaly fraky, důstojnické uniformy nebo livrej majordoma. Kolik ona taškařice stála, jsme raději nezjišťovali.

V obchůdcích se suvenýry na Thames Street bylo tak narváno, že dovnitř by se vydal jen sebevrah, toužící po smrti ušlapáním. A tak jsme oželeli koupi pravého skotského kiltu, kostkovaných šál a rukavic, postaviček znázorňujících Jindřicha VIII. a jeho šestičlenný harém a dalších potřebných věcí a brali se dál.
Mimochodem, Thames Street byla postavena tak, aby se v případě potřeby dala zaplavit vodou z Temže a zamezit tak nepřátelům přístup k zámku. Jménem všech zdejších obchodníků doufám, že takováto potřeba nikdy nenastane.

Jste-li ve Windsdoru, nemůžete si nechat ujít nejkratší uličku v Anglii ( a dle mého skromného názoru možná i na světě). Nese poetický název Queen Charlotte Street a je dlouhá přesně 51 stop a deset palců. Tvoří ji vlastně boční stěna poněkud bizarního domku z roku 1687, který vypadá, že se bude co nevidět poroučet k zemi. Jestli mu nohy podráží stáří nebo to byl úmysl stavitele, se asi nedozvíme, ale je až podezřele podobný tomu oxfordskému, až na to, že tady nesídlí Nokia, ani žádná jiná firma. Na fotogeničnosti mu to ovšem nijak neubírá, posuďte sami.

Loudáme se centrem Windsoru a pozorujeme cvrkot, když tu náhle odkudsi zazní břeskný pochod. Z boční ulice vyráží sešikovaná vojenská dechovka ve slušivých červenočerných stejnokrojích a vyhrávajíc si do kroku, uhání k zámku – asi zahrát královně něco hezkého k obědu. Pochodují tak svižně, že bychom za nimi museli potupně klusat, abychom si je mohli prohlédnout zblízka, a tak je necháme jejich důležitému poslání a raději míříme ke slavné Dlouhé aleji.

Svého času ji nechal zbudovat Karel II., snad aby jako příjezdová cesta umocnila impozantnost zámku anebo se prostě jen chtěl vytáhnout před cizími návštěvami. Původně ji lemovaly duby, které po letech nahradily jilmy a teď naposled vzrostlé buky. Na působivosti jí to ale neubralo. Prošlo nebo spíš projelo po ní mnoho významných osobností. Tudy putovala v roce 1901 královna Viktorie na místo svého posledního odpočinku ve Frogmore a opačným směrem třeba svatební vůz prince Eduarda a Sophie Rhys-Jonesové,kteří byli oddáni v zámecké kapli sv. Jiří v roce 1999.
Na konci Dlouhé aleje stojí monumentální jezdecká socha krále Jiřího III. O její velikosti svědčí i fakt, že na hřbet koně se vešel sice jen jeden měděný jezdec, ale jinak by se tam pohodlně mohlo uvelebit šestnáct lidí normálního vzrůstu. Přesvědčit o tom jsme se ale nešli – ona Dlouhá alej je opravdu dlouhá – 4, 5 km a tolik času přece jen nemáme.
Navíc znovu slyšíme hudbu – vojenská kapela se vrací. Tempo už trochu zmírnili, takže je můžeme nerušeně okukovat,dokud nezmizí za rohem. Tihle mají ony krásné, huňaté čepice z kožešiny, ale nikdo z nás jim je nezávidí. Musí mít pod nimi hlavu uvařenou jako vejce natvrdo.

A jdeme dál. Na nádraží.

Do Windsoru, který leží asi čtyřicet kilometrů od Londýna, se panovníci přepravovali různě. Koně a kočáry ve věku techniky nahradila železnice, která sem vede dodnes, i když její význam vzal za své s rozvojem automobilismu.
Zdejší nádražní budova tak dnes zastřešuje převážně restaurace a krámky se suvenýry, ale ukrývá ( nebo spíš vystavuje?) i jeden poklad – parní lokomotivu s hrdým názvem The Queen. Nablýskaná stará dáma stojí trochu posmutněle za ochranným zábradlím. Není pochyb, že ji to věčné okukování nebaví a že by si ráda aspoň na chvilku vyjela na čerstvý vzduch. Ostatně jedna funkční kolej na windsorském nádraží ještě zbyla.

Jelikož vstupné do zámku přesahovalo naše finanční možnosti , prošmejdili jsme alespoň městečko a míříme k mostu přes Temži. Na jeho druhé straně se nachází místo o nic méně významně než je Windsor.
Je to Eton.
No jistě, kdo by neznal Eton – univerzitu, na které studovaly slavné osobnosti Británie. Není náhodou, že mezi zdejší absolventy patří dvacet britských premiérů, vévoda z Wellingtonu ( vítěz bitvy u Waterloo – kdyby vám to jméno nic neříkalo), známí spisovatelé a dokonce i hlavy pomazané.
Nás Eton nenadchl.
Vypadal jako mladší brácha Windsoru, ne tak výstavný a spíše civilní.
Pootevřenými vraty jsme nakoukli do nádvoří Eton College, leč nenacházel se zde zrovna žádný slavný student, který by nám věnoval svůj autogram, takže jsme po krátké procházce obrátili své kroky opačným směrem.

Na zpáteční cestě jsme si ještě udělali zajížďku. Malá městečka na Temži mají specifickou atmosféru a toulat se jimi znamená nechat si polaskat smysly poklidem takřka idylickým.
První je na řadě Marlow.
Tedy ne Phil Marlowe, slavná postava z detektivek Raymonda Chandlera, ale městečko ležící (pochopitelně ) na břehu řeky. Už méně pochopitelně zde místní zbudovali hřbitov rovněž na břehu, a to doslova a do písmene, prakticky jen pár desítek centimetrů nad vodní hladinou. Co na to asi říkají nebožtíci, když jim při záplavách zatéká do rakve? Že by se Temže občas nerozvodnila, se mi věřit opravdu nechce.
Jinak na Marlow není nic pozoruhodného, ale my nic takového ani nehledáme. Máme už pamětihodností starých, ještě starších i těch nejstarších plné oči, nohy i paměťové karty ve foťáku.

O pár kilometrů dál nás vítá Henley.
V ulicích ospalý klid a – stejně jako všude jinde - naprostá absence psích hromádek na chodnících a sprejerských výtvorů na zdech. Jak to jen ti Angličani dělají?
Ještě rychle pro nezbytnou dávku kofeinu - v Henley naši oblíbenou kavárničku sice mají, ale zavírají už za deset minut, takže si kávu můžeme vychutnat pouze u venkovních stolečků, což nám pochopitelně nevadí. S úlevou si natáhneme lehce ochozené nohy, srkáme kávu a přikusujeme měkoučké čokoládové cookies (od těch, co dostanete u nás, se liší asi jako Ferrari od velorexu).
Na město se snáší podvečer. Umlkl i ruch dopravy a ticho ruší jen křik luňáků červených, kteří se vznášejí vysoko na obloze nad řekou.
Mimochodem, Temže tady nevypadá nijak majestátně jako o pár desítek kilometrů dál
v Londýně, ale spíš domácky a hravě. Nábřeží, lemované desítkami přivázaných loděk i motorových člunů, je plné lidí, rodinky s dětmi krmí všudypřítomné a evidentně přežrané kachny a labutě, a všude vládne spokojená pohoda.

Že je to příliš idylické, než aby to byla pravda?
Z pohledu cizince to tak vypadá, ačkoliv domácí by možná měli jiný názor. Faktem zůstává, že ani tady to neměli dříve lidé jednoduché.
Prohlédli jsme si podivný nudlovitý dům, ukrytý za kostelem, který vypadá na první pohled jako středověká řadovka. Za devatenácti vchody se skrývá devatenáct bytečků. Kdysi to byly spíš holobytečky, neboť tato zvláštní stavba byla zřízena pro ty nejchudší
z chudých za peníze místních mecenášů. Šlo o jakýsi sponzoring (řečeno dnešní terminologií), tenkrát se používalo zvukomalebné slovo dobročinnost. Ano, šlo o čin nepochybně dobrý a taky ojedinělý ( mluvíme o 17.století!), který umožnil získat střechu nad hlavou těm, kteří by se na to nikdy nevzmohli.
Dům zůstal jako připomínka zašlých časů, ovšem ti, kteří v oněch bytech bydlí dneska, zcela jistě hmotnou nouzí nestrádají. Ale to je už jiná kapitola.
A kde nocují místní homeless? Těžko říct, my jsme v Henley žádné nepotkali.