Neměly by být… ty slevy.
Vyskakují na vás jako čertíci z krabičky odevšad – z televize, novin, internetových reklam. Levnější o padesát, šedesát, devadesát devět procent…, no nekupte to. Anebo kupte, ale pak se nedivte.
No, koupili jsme. A rovnou Orient (či spíš to, co z něj do dnešních dnů zbylo).
Jasný skok do neznáma.

Nevím, co se vybaví při slově „turecký“ vám, ale mně jen tři věci: sladce lepkavá hmota, která umí skvěle vytahovat plomby ze zubů; káva, co chutná jako jed na krysy a břišní tanečnice Anife Hussein, dříve Vyskočilová.
Bylo mi jasné, že nic z toho při pobytu nevyužiju, a není tedy divu, že jsem do letadla nízkonákladové společnosti Free Bird usedala s pocity značně smíšenými. Fakt, že letušky hovořily pouze turecky a anglicky s tureckým přízvukem, mi na náladě taky nepřidal.

Volný pták odstartoval na minutu přesně, což bylo obdivuhodné vzhledem k tomu, že v kokpitu seděli piloti ze země, kde autobusy jezdí bez pevného jízdního řádu a zastavit si je můžete mávnutím téměř kdekoliv po trase. Náš aeroplán se během cesty bohudíky nepokoušel stopnout nikdo.
Let proběhl v pohodě, pomineme-li přistávací manévr, kdy mi ušní bubínky zůstaly trčet ve výši pěti tisíc metrů, zatímco žaludek se během okamžiku propadl až na zem.

Terminál v Antalyi pár minut po půlnoci byl plný čilých tureckých staříků a stařenek, vracejících se z pouti v Mekce. Posíleni ve víře radostně komplikovali odbavování u všech tří funkčních přepážek, takže otrávení policisté museli otevřít čtvrtou. Měla nápis  POUZE OBČANÉ TURECKA  a stáli před ní pouze Češi.
Následně si nás špalír poslíčků předával jako štafetový kolík a vypoklonkoval až na parkoviště k příslušnému autobusu. Umělá zaměstnanost je šikovná věc, když se to umí.

Po další hodině proklimbané při transferu jsme byli konečně vyvrženi před hotelem Lyra.
V recepci velikosti nádražní haly, vyzdobené s orientální rafinovaností, mě z polovičního bezvědomí probral zvučný hlas delegátky.
Bylo to k neuvěření, ale čekala na nás teplá (!) večeře.
Nebo snídaně? Jak byste vy nazvali talíř vynikajícího skopového servírovaný o půl druhé v noci?

No, a pak vystrčila sleva první ze svých drápků.
Namísto do hotelového pokoje zvíci pěti hvězd byli jsme nasměrováni kamsi ven, do noci.
V jedné ruce čipovou kartu, v druhé kufr, tápalo sto třicet lidí bludištěm palem, jehličnanů, živých plotů a apartmánových domů v úporné snaze najít ten svůj. Noční lampičky, rozeseté po trávnících, se přitom laškovně rozsvěcovaly a zhasínaly, jak se jim právě zlíbilo, takže záhy vzduchem létala zvučná česká slova, nikoli ovšem obdivující roztomile zastřižené jalovce.

Nakonec všichni ty správné dveře přece jenom objevili, i my. Odemkli jsme si a chvíli marně lomcovali všemi vypínači v místnosti. Mozkům otupělým únavou a vydatným jídlem totiž hned nedošlo, že i světlo tu má na povel ona kouzelná kartička.
Apartmán to byl pěkný, leč vymrzlý jako příbytek Eskymo Welzla blahé paměti. A jelikož jsme nenašli nic, co by připomínalo topidlo, nezbylo než rychle upadnout do sprchy, do postele a do spánku. Já navíc s tichou prosbou, aby si tu moje nedoléčená česká viróza náhodou nenašla tureckou kamarádku.