Byli uznávaní i obávaní, byli bohatí a nezávislí. Možná až příliš. Je-li něčeho příliš, může vám to zlomit vaz. Stejně jako před sedmi sty lety templářům.

Je to odporná kobka, plná bolesti a puchu spáleného masa. Od jejích zdí se už dávno křik neodráží, ale – všemi ignorován – vytrvale vsakuje do kamene. Ztýrané tělo zde patří Jakubu de Molay, templářskému velmistrovi. Už se nemodlí, ale přiznává k činům nejohavnějším, které se v jeho řádu děly – ke kacířství, rouhání, znesvěcování kříže i hostie, k sodomii. Co na tom, že v budoucnu svá slova odvolá. Ortel nad ním a všemi templáři je už dávno vynesen.

Není asi nejlepší nápad začínat příběh koncem, krutým a navíc ještě nespravedlivým. Tento konec je však pečlivě zaznamenán – na rozdíl od počátku, který tone poněkud v mlhách.
Psal se rok 1118… nebo 1119… anebo možná 1120 - co na tom po tolika staletích záleží…
Jisté je, že jednoho dne (prý 24.prosince) několik (snad devět) křižáckých rytířů pokleklo, aby se přísahou zavázalo k činnosti poněkud neobvyklé, zcela jistě však bohulibé – k ochraně křesťanských poutníků ve Svaté zemi. Vydat se v oněch dobách do Jeruzaléma znamenalo koledovat si o problémy. Mohli jste být přepadeni, oloupeni, znásilněni, a nezřídka jste v oněch nehostinných končinách nalezli hrob, nikoliv ovšem ten Boží, nýbrž svůj.
I přes zmíněná nebezpečenství sem však věřící doslova proudili a hrstka rytířů, byť sebeodhodlanějších, rozhodně nemohla na tuhle práci stačit. Jejich řady se ale postupně množily a roku 1129 byl na koncilu v Troyes oficiálně uznán řád s názvem Chudí spolubojovníci Kristovi Šalamounova chrámu, známí také jako templáři. Jejich sídlem se stala Chrámová hora v Jeruzalémě, kde kdysi Šalamounův chrám skutečně stával. Jejich symbolem pak dva rytíři na jednom koni.

Rytířem snadno a rychle
Na zbirožském zámku jsem takového koně potkala. Pravda – sice jen sádrového, zato rytíř na něm jakoby právě vystoupil z hlubiny času. A kupodivu - užívá si pohodlí, neboť sedí na svém oři sám.
Ale to už k nám spěchá muž dlouhých vlasů a plnovousu. Nemá na sobě sice bílý plášť s křížem, ale je to nepochybně onen chybějící spolubratr, neboť bez rozpaků sebere kolegovi meč a namísto pozdravu jej nechává mezi námi kolovat.
„Kolik myslíte, že tento meč váží?“
Padají tipy - od dvou do neuvěřitelných deseti kilogramů, přesné číslo nám však průvodce odmítá prozradit. (Mezi námi – je to asi dvě a půl kila, zdá se to jako nic moc, ale zkuste s tím ve třicetistupňovém vedru půl hodiny mávat kolem sebe a uvidíte, jak se pronese – tedy, pokud vás do té doby, navzdory drátěné košili, nesejme nějaký musulman).
Průvodce přelétne očima naši skupinu a je tu další otázka:
„Kluci, kdo z vás chce být pasován na templářského rytíře?“

Copak o to, zájem by byl, ale jakmile dotyčný uslyší, že by na oplátku musel složit tři sliby, vidina rytířství se nezdá tak lákavá. Slib cudnosti – ten by asi dvanáctiletému adeptovi zatím problém nedělal, ovšem chudoba a poslušnost není evidentně mezi dnešními dětmi populární.
Naštěstí druhý zájemce je ochoten tuto oběť podstoupit, za což je odměněn přednostním právem vstupu do všech místností a možností přidělit úlohu dveřníka komukoliv z nás. Natěšeně se usmívá, stejně jako tam kdesi nahoře Jan Ámos. Prohlídka ve stylu Schola ludus právě začíná.

Mečem a ohněm
Exponáty, které tu na nás čekají, jsou vesměs velmi staré a naprosto unikátní.
Jako například olověná bula (pečeť) z r.1167, která patřila velmistru Betrandovi z Blancafortu.

Na jedné straně onen zmiňovaný Templ, na straně druhé nám již známá dvojice rytířů, jejíž význam se dá vysvětlit různě – že templáři si za všech okolností navzájem pomáhají (což nebývalo tehdy zas až tak obvyklé), že znázorňuje onu proklamovanou chudobu (to se naopak pro opravdový boj jeví jako řešení značně nepraktické). Nejpravděpodobněji tento double rider symbolizuje fakt, že templář v sobě spojoval dvě zcela protichůdné osobnosti – mnicha, který chválil Boží jméno modlitbou, a válečníka, který šířil Boží slávu mečem.
Tím mečem, na němž nezřídka bývalo vyryto heslo templářů: Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu dej slávu…
Zbraň, která leží v protilehlé vitríně, sice žádný nápis nenese, ale je dost možné, že časté používání a zub Času jej už z kovu setřel. Pochází totiž ze 13. století a nepochybně nesloužila jen k ozdobě svého majitele.
Náš rozverný průvodce jedním dechem prohlásí, že na výstavě je zakázáno fotografovat, aby vzápětí druhým dodal, že zákazy jsou od toho, aby se porušovaly. A tak, zatímco cvakají spouště, hbitě odstrojí figurínu templářského bojovníka, aby jeho přilbu, meč a štít na okamžik zapůjčil novopečenému rytíři Martinovi.
A jdeme dál.

Nezabiješ?
Další raritou, jež tu pokojně spočívá v důstojné černi, je nejstarší řehole templářů z 12.stol., rukopis laskavě zapůjčený Národní knihovnou.

Templáři byli řádem církevním, spadajícím pod pravomoc samotného papeže, a jako takoví museli dodržovat jistá pravidla. Sepsal je pro ně opat Bernard z Clairvaux, později prohlášený za svatého, velký propagátor křížových výprav. Údajně se stal i autorem termínu „svatá válka“. Geniálně tak obešel páté přikázání Nezabiješ a vraždění nevěřících povýšil z opovrženíhodného hříchu na záslužnou činnost. Je pravděpodobné, že muslimský „džihád“ , tedy pojem prakticky totožný, vznikl souběžně. To, že onen výraz nebyl zapomenut, nýbrž (bohužel) je stále zatraceně živý i v 21.století, jen svědčí o nepoučitelnosti lidstva.
Není pochyb, že templáři v své záslužné činnosti opravdu vynikali. Nebyli to žádní zženštilí floutkové, kteří se na kolbištích, zdobeni barevnými chocholy, utkávali toliko pro čest a hedvábnou stuhu vyvolené dámy. Jediná žena, ke které rytíři Templu směli vzhlížet, byla Matka Boží.
Nestříhali si vlasy, ani vousy, a nemyli se. Jednak nebylo kde, jednak jim nános prachu a špíny sloužil jako ochrana proti slunečnímu žáru
Několik předmětů z jejich válečnické historie najdeme i tady – šipku z bitvy u Akkonu (r.1291) či úlomek kamene se skvrnou, již zanechala krev velmistra Guillauma de Beaujeu.

Svaté a mocné
Bojové nadšení templářského vojska posilovala nejen víra, že Bůh je na jejich straně, ale také nejrůznější relikvie. Svatost a nadpřirozená moc některých předmětů byla ve středověku pokládána za věc naprosto reálnou. Občas dokonce dokázala zvrátit i průběh bitvy, jako tomu bylo například během první křížové výpravy u Antiochie, kdy mnich Petr Bartoloměj veden svými vizemi „nalezl“ čepel kopí svatého Longina. Pod dojmem tohoto důkazu Boží pomoci křesťané již ztracený boj proměnili ve vítězství.
Pro ty, co trochu tápou – možná si vzpomenete na Carsena Flynna a jeho Honbu za Kopím osudu.
Pro ty, co film neviděli – Longinus byl římský setník, jehož zbraň probodla bok ukřižovaného Krista, kterýmžto kontaktem na sebe převzala zázračné schopnosti. Kdo toto kopí vlastnil, byl neporazitelný.
Netřeba dodávat, že když se bojovníci u Antiochie vzpamatovali z transu a svého vítězství, projevili jisté pochybnosti o pravosti onoho kusu kovu. Nálezce proto prohlásil, že absolvuje tehdy oblíbenou zkoušku ohněm. Zázračné kopí jej mělo ochránit před plameny, jimiž skutečně prošel tam a zpět. Poté se zhroutil a ti, kdo tipují, že následně podlehl rozsáhlým popáleninám, mají pravdu.
Na věrohodnosti to však relikviím jako takovým nijak neubralo.
Fakt, že v současné době existuje ŠEST zaručeně pravých Kopí osudu, je spíš téma k bádání pro historiky. Hrot Longinova kopí na zbirožské výstavě je replikou toho, které je uloženo ve Vídni (mimochodem, jedním z jeho dočasných vlastníků byl kdysi i náš Karel IV.).
Ale zpět k templářům. Nejvyšší úctě se tu těšily relikvie spojené přímo s Ježíšem. Traduje se, že řád vlastnil velký úlomek dřeva z Kristova kříže a třísky z něj oddělované se rozesílaly do jednotlivých templářských komend. Jednu z nich najdeme i tady. Skeptikové nepochybně podotknou, že sebrat všechny třísky, co jich na světě je, vydalo by to nikoli na jediný, nýbrž hned na několik křížů.

Nadšení čtenáři Dana Browna by naopak mohli zaplesat nad jiným, poměrně neobvyklým artefaktem. Je jím kámen zvaný Sator – podle prvního z pěti vyrytých slov. Celý text zní SATOR AREPO TENET OPERA ROTAS, což zní poněkud tajuplně. Jednotlivá slova jsou napsána pod sebou a bystrému pozorovateli jistě neunikne, že tvoří jakousi magickou formuli, kterou lze stejně číst zleva doprava i naopak a také shora dolů či zezdola nahoru.

Chudí bankéři
Přesuňme se však ze sféry duchovní do té světské, kterou od úsvitu věků představují peníze.
Ptáte se, jak jdou peníze dohromady s chudými rytíři? Celkem dobře. Jednotliví členové nevlastnili nic, ale jejich světský majetek či výtěžek z něj připadl při vstupu právě řádu. A že to nebylo jen pár drobných, je nasnadě. Navíc templáři dokázali dobře hospodařit. Vlastnili hrady a pozemky po celé Evropě, těžili ze zemědělské i obchodní činnosti. Bez nadsázky by se dalo říct, že byli první nadnárodní firmou a díky skvěle vycvičené armádě i významnou politickou silou. Bohatší než většina světských panovníků stávali se pomalu trnem v oku zvláště jednomu z nich.
Templářské bankovnictví mělo dobrou pověst díky poctivosti a tvrdým trestům za případnou zpronevěru uschovaných peněz. Neboť templáři nechránili jen poutníky jakožto fyzické osoby, ale také jejich majetky.

A to díky převratnému vynálezu, který bychom dnes nazvali cestovním šekem. Bohatý poutník uložil své finance na nejbližší templářské komendě a obdržel za ně bronzové kolečko – žeton, který představoval určitou hodnotu. Cestovatel, který má v kapse jen kus kovu, je pro lupiče všech národností nezajímavý. V cíli své cesty pak žeton předložil na jiné komendě, kde mu vyplatili hotovost. K tomu ovšem musel znát příslušné heslo a podobou odpovídat popisu, který na komendu přinesl ve vzkazu poštovní holub. Jak prosté.
Templářský majetek byl tak rozsáhlý, že si vyžádal vznik nové organizace uvnitř řádu – administrátorů, kteří vládli účetním knihám a chodu bankovnictví.
Spolu s růstem bohatství a prestiže řádu se paradoxně začalo vytrácet jeho původní poslání – ochrana poutníků. Navzdory devíti křížovým výpravám dobývali muslimové Svatou zemi postupně zpět. V roce 1244 museli templáři přestěhovat své sídlo z Jeruzaléma do Akkonu, ale i odsud byli o čtyřicet sedm let později vyhnáni. Nakonec opustili Svatou zemi úplně.
To už se ale v Evropě nad řádem stahovala černá mračna.

Heretici v bílých pláštích
Jako by to tušil, i náš „rytíř“ Martin rozpačitě zírá do podlahy, když průvodce líčí nezvyklou akci, která proběhla v osudný pátek 13.října 1307.
Policie (kdyby tehdy nějaká existovala) by ji mohla vojákům francouzského krále Filipa IV., řečeného Sličný, závidět. Během jediného dne byli ve Francii pozatýkáni všichni templáři včetně velmistra Jakuba de Molay. Obvinění znělo – hereze.
Vyvrcholila tím snaha francouzského krále zdiskreditovat řád, nad kterým držel ochrannou ruku papež. Skutečným důvodem byly nejspíš dlouholeté spory Filipovy s papežským stolcem a templáři posloužili jako obětní beránci. Anebo si král dělal zálusk na bájný templářský poklad. Přesný důvod se už asi nedovíme. Každopádně ostatní evropští vladaři Filipa při honu na templáře odmítli podpořit a má se za to, že velkou část nezměrného bohatství se podařilo ukrýt mimo území Francie. Zřejmě dobře, protože objeveno nebylo dodnes.
Faktem nicméně zůstává, že výslech členů řádu za použití práva útrpného vynesl na světlo věci, nad nimiž pravověrní křesťané omdlévali hrůzou. I když pomineme děsy, vynucené mučením, různé praktiky používané při iniciačním obřadu budí rozpaky a dohady dodnes.
Procesy s templáři trvaly dlouhých sedm let a nakonec papež Klement V. podlehl nátlaku a bulou Vox in Excelso řád templářů zrušil.
Samotný velmistr byl spolu s dalšími představenými řádu v roce 1314 upálen.
Prohlížíme si repliku tzv. Chinonského pergamenu, který ležel skoro 700 let v tajných vatikánských archívech a z něhož vyplývá, že papež templáře za kacíře nepokládal. Žel uprostřed mocenských intrik, které zmítaly tehdejší Evropou, nedokázal řád účinně ochránit.

Kdo jsi, pane?
Ano, příběh končí nevesele, ale nás čeká na Zbirohu ještě jedna místnost, která skrývá skvost největší.
Takže jdeme. Tady se už fotografovat doopravdy nesmí, na což dohlíží sporý chlapík tmavé pleti a nekompromisního výrazu. Mimochodem, je to jediný sekuriťák, se kterým jsme se na výstavě setkali.
Visí tu nedávno objevený obraz, datovaný mezi roky 1505-1510 a pokládaný za autoportrét samotného Leonarda da Vinciho. Nasvědčují tomu údajně výsledky vědeckých testů, použité barvy i zrcadlově obrácený podpis… a v neposlední řadě také otisk prstu shodný s otiskem na jiném Leonardově díle – Dámě s hranostajem.
Náš průvodce upozorňuje na zajímavý fakt, že totiž barva očí muže na obraze se mění se vzdáleností, ze které se člověk dívá. A ještě něco – při větším odstupu lze v namalovaném plnovousu zahlédnout ještě jednu tvář – Kristovu. Zda je to pravda nebo jen hra světel a stínů či dokonce autosugesce, si netroufám odhadnout.
A proč visí portrét slavného renesančního génia zrovna na této výstavě? Kdoví. Možná má mystická aura, která jej obestírá a kterou „zviditelnil“ zejména Dan Brown ve své knize, něco společného s tajemnými templářskými mystérii. Anebo taky ne. Muž na obraze se takřka nepostřehnutelně usmívá a myslí si své.

Hodinová prohlídka se poněkud protáhla, ale bylo to zajímavých devadesát minut. Vycházíme ze zbirožského zámku, jehož majitel patří mezi novodobé templáře, a do soumraku, který uléhá mezi stromy v anglickém parku, promítne zjitřená fantazie záblesk bílého pláště s rudým křížem…
Ano, templáři sídlili i na našem území, ale to je už trochu jiný příběh.