Píši sám
(předcházím otázkám)...
hotovo. Nic mne nebolí,
chodím sám.
Sám,
zvolna,
ale bez holí.
Strach už je v pytli
mám chuť se smát...
včas jsme to chytli -
a to jsem rád...
---------------------------------------------
co bylo, bylo
teď bíle hlídám
aby se okno včas rozednívalo i stmívalo,
kontroluji záři i vodu
koukám na lípu snad stoletou
a představuji si
jak voní čaj a med

 

když mám chvíli klidu
večer
vyhledám v dáli zářící promenádu
a v duchu vidím
jak si chlapi rovnají páteř,
přesouvají břicha na ramena
a děvčata chytají na halenky
pohledy ze všech stran

 

je to dřina až z ní usnu.
Ve snu sedím na klozetu uprostřed náměstí
kolem záře, oči a šeptání:
nemá       ani spodky!

 

z patologie
--------------------------------

Není to zrovna, po čem by člověk bažil - nemoc, nemocnice, operace, lůžko - a touha: domů, domů, domů... Je to ale dobré, že člověk je nucen zastavit a trochu se rozhlídnout očima jakoby odjinud.  Najednou se mysl a přání ubírají po jiných pěšinkách a všímají si věcí, které jindy unikají jeho pozornosti. Tak jsem přehodnotil i pár žabomyších půtek na webových stranách a najednou jsem zjistil, že je to jen hádání o tom, kdo je důležitější (to se necítím), kdo má větší pravdu (pravda ale není menší, nebo větší - pravda buď je a nebo není. Navíc - nejde měřit a tak se jedná jen o to, kdo má poslední slovo a tím i pocit že tu pravdu má on).
Naposled jsem komusi napsal:  Jděte k čertu... asi to bylo poslední,  ale ten pocit pravdy se nedostavil. Tak asi někdo ještě něco napsal a já už to nečetl, ani číst nebudu.  Ať si dotyčný myslí, že pravda je jeho.  Já už jsem zase dál, tam, kam za mnou nemůže nikdo, ani ten nejdůležitější s nejostřejší klávesnicí.  Mám už v životě dobojováno, aspoň na bojovém poli postavení a vlivů...  Teď už budu muset bojovat asi jen se svou tělesnou schránkou,  jestli mne nechá ještě něco napsat, přečíst a udělat.
Jestli jsem někomu ublížil,  tak se omlouvám.  Jestli mne někdo otrávil řečmi a postoji - už jsem buď zapomněl, nebo se právě chystám zapomenout (teď, právě teď, jsem ještě nezapomněl, protože bych tohle nemohl napsat.  Ale už se to  richtuje...).  V tomhle našem virtuálním světě je to pod pláštíkem anonymity tak snadné - někoho zranit hloupým slovem, které by se nenarodilo při kontaktu tváří v tvář...
Tak panny a mládenci, paní a pánové: buďte, buďme na sebe vlídnější. Jde jen o to, uvědomit si, že nikdo tu není nejlepší proto, že si to o sobě myslí. Když už je někdo nejlepší - tak proto, že si to o něm myslíme my, ostatní.
Přeji vám, abyste kvůli tomuto poznání nemuseli pod kudlu...