Začátek:

Frog tajil dech a veškerou svou pozornost věnoval zvuku, který přicházel odkudsi z prostoru kolem něj. Snažil se jej identifikovat a rozpoznat, jestli patří k oněm zvukům, jaké vydává každý starý dům, nebo jestli je známkou přítomnosti někoho nebo něčeho, co k domu nepatří. Jeho oči stále ještě nepřivykly tmě, která ho obklopila, sotva prošel vstupními dveřmi do dlouhé chodby vedoucí útrobami té staré barabizny až k dřevěnému a polorozpadlému schodišti do prvního patra. Chodbu po obou stranách lemovaly zavřené dveře dávno vybydlených pokojů.

Ovšem, tuto skutečnost Frog neznal. Stál sotva tři metry od vchodu, stále slepý jako právě narozené kotě, a bál se pohnout. Jediný chybný krok se mu mohl stát osudným. Dřevěná podlaha s úpěním a skřípáním hrozila, že se pod jeho vahou co nevidět propadne a on skončí na hromadě harampádí kdesi ve sklepení.
Ozvalo se to znovu. Teď už si byl Frog stoprocentně jistý, že zvuk k domu nepatří. Odkud přichází se mu ale zjistit stále nedařilo. A pak že ztráta zraku umocňuje sluch, uchechtl se v duchu, ale do smíchu mu nebylo. Se zvukem jakoby se domem šířila téměř hmatatelná tíseň. Vzlínala po stěnách a sytila zatuchlý vzduch.
Najednou se to stalo…

_________________________________________________________________________

 

konec č. 1  (nana)

Pred Frogom sa zhmotnil obrovský lúčny koník. Zdalo sa, že vystúpil zo zeme aj so zvláštnym neónovým svetlom, ktoré zaplnilo celý dom. „Zdravím ťa,“ povedal  stroho. „Bol som poverený poukazovať ti tunajšie priestory.“
„A-a-áno?“ zakoktal Frog. „Vlastne neviem, či som mal vstúpiť, len ma čosi zaujalo a...“
„To nie je podstatné, už si tu,“ vbehol mu do reči koník. „Mal by si spoznať svoj domov.“ Steny domu sa spriehľadnili a zrazu bolo vidno do všetkých miestností. Frog si až teraz všimol, čo vydávalo zvláštny zvuk. V poslednej izbe sedelo v hojdacom kresle jeho svedomie a neuveriteľne škrípalo zubami. Nebolo úniku.
„Tak, svedomie si dobre poznáš, pozri ďalej. Prvú izbu napravo obývali tvoje sny a ideály. Ako vidíš, už ich vlastne nevidíš, podarilo sa im zdrhnúť. Do nej sa teda nasťahuješ. Je zariadená v štýle vzdušných zámkov. Protiľahlá izba patrí tvojim zlozvykom, budú ťa pravidelne navštevovať. Nie sú to dobrí spoločníci, ale vlastne nikto iný sa tu s tebou nebude chcieť baviť, takže odporúčam udržiavať priateľské styky. A ďalšia izba, pozri vpravo, áno, detská izba.“
Frog si išiel oči vyočiť, vo veľkej izbe s nevkusným zariadením „šantili“ všetky jeho „dobré“ úmysly. „Sú nevychovateľné,“ pokračoval koník. „Ideály sa ich istú dobu pokúšali umravniť spolu so svedomím, ale ako vidíš... Svedomiu sa nepodarilo uniknúť, tak sa teraz ventiluje. Neboj, škripot za nejakú dobu prestaneš vnímať. Akurát to v noci trochu vibruje s domom a posúva ho bližšie k priepasti. Ale to ešte chvíľku potrvá, kým...“ Frog začal kričať, na  nič  zmysluplnejšie sa nezmohol.
„Neprerušuj ma,“ podráždene odvrkol koník. „Nebudem to teda naťahovať, zvyšné miestnosti majú v podnájme tvoje emócie, striedajú sa dosť často a devastujú všetko naokolo. Nič pekné, poviem ti. A ešte posledné upozornenie. Našľapuj opatrne, máš to tu pekne prehnité.“ Frog sa ocitol v izbe, nastala tma.

___________________________________________________________________________

konec č. 2  (doremifa)

Ne, nezdálo se mu to. Ten hlas znal z dětství a slýchal ho ve snech „…jsi na řadě, chvátej“ vysoký, jen snad s trochou šustivého dozvuku. Moises.
„Nemůžeš se mnou mluvit, nežiješ.“ Frogova řeč zněla tišeji, než jak ji vyrážel z hrdla. Slova dopadala do huňaté vrstvy prachu, který na všem ulpíval a tlumil je. „Dvacet let, dvacet let!“ mumlal.
„Přesně“, odpověděl mu ten vysoký chlapecký šelestivý hlas.
Najednou bylo všechno zpátky. To, co léta vytěsňoval z hlavy, co zaháněl do nejtemnějších koutů vědomí, bylo tu a v plné síle.
Ten barák byl starý a zpustošený už tehdy. Bývalý bordel, o kterém se říkalo, že v něm straší uškrcená zrzavá prostitutka v oranžových punčochách. Město ho, tedy, radní ho slíbili zbourat, ale nějak se nenašly v eráru prachy a tak pustnul dál. Tři kluci se tam chodili bát a šmejdit. Lukas, Frogo a Moises. Našli spoustu krásných věcí. Kromě starého invalidního vozíku také hodinky, hadí pásek se stříbrnou přezkou, pudřenku s monogramem, zubní protézu, modrý kamínek, vypadlý z bůhvíčeho. Jednou, dole v suterénu, objevili nějakou zásobovací místnost, plnou lahví, mrtvých krys, suchých vaječných skořápek a bednou na brambory… Bedna na brambory!
Moises byl nejmenší. Snadno se ti dva pohledem domluvili, snadno ho přemohli a snadno ho do ní nasoukali. Sedli si na víko a jeho vřískání utěšovali smíchem a slovy, že ho zítra přijde někdo vystřídat. Že to bude něco jako zkouška odvahy. Ječel, jako smyslu zbavený. Zajistili petlici klackem a šli domů.

„Je mrtvej, Moises je mrtvej“ třásl Lukas Frogem.
„To je blbost, vždyť to byla sranda. Na srandu se neumírá…“
„Jó, jenže von je mrtvej. Byl jsem tam ráno, abych ho pustil…“
„Jsi na řadě, chvátej“ ozýval se ze všech koutů šelestivý hlas Lukase.
Frogo nevěděl, jak se sem dostal, ale začínal chápat, proč se mu před deseti lety Lukas ozval a plačtivě mu řekl, že musí střídat Moisese. Potom už ho nikdy nikdo neviděl.

__________________________________________________________________________

konec č. 3  (hanele m)

Otočil rychle hlavou ve snaze najít zdroj toho zvuku a při tom na zlomek vteřiny uviděl. Jako by mu z očí spadla černá páska. Polila ho hrůza, cítil ji stékat od hlavy dolů. Uvědomil si, že stejně ho předtím, když vstoupil, polila tma. Obemkla jeho tělo jako hadí kůže. Jak tápal domem, zachytil o skobu, která tu zůstala trčet po obraze a na tmě se pustilo oko světla.  Ale trhlina se hned zcelila a vrstvu tmy překryla vrstva hrůzy. Mozek se snažil fungovat, ale jako by se tma dostala mezi jeho závity a plnila celý prostor uvnitř hlavy. Jeho myšlenky se dusily a on taky. Tma mu plnila plíce, vtékala bránícími se ústy do bezbranného těla.
„Všechna světla sem, okamžitě!“ – ozval se někde za hustým sametovým závěsem známý hlas.
Rana, v ruce největší přenosnou svítilnu, přejížděla žlutým kuželem světla temnou hromadu u jejích nohou. Čerň postupně odtávala a pod ní se vylupovalo tělo. Rana otevřela nejdříve Frogova ústa a jeden z mužů její skupiny mu svítil baterkou do krku. Frog se začal nadavovat, muž uskočil a z Froga vylétl první chcuchvalec tmy – okamžitě na něj namířilo několik světelných kuželů a tma zmizela. Frog zvrátil další kus a pak už jen vykašlával zbytky a všechno to hned mizelo pod světelnou palbou.
„Ještě uši a oči“ – uslyšel Frog jako z dálky a ucítil Raniny jemné prsty na svých víčkách. Opatrně mu rozevřela oči a vymyla je měkkým světlem. A potom uši.
„Mohl jsi tu umřít!“
„Viděl jsem ho vběhnout dovnitř a nepřemýšlel jsem. Chtěl jsem nás ho konečně zbavit“ – bránil se.
„Bez pořádného plánu se nám to nepovede nikdy“ – posmutněla Rana – „Je čím dál silnější. Čeká nás ještě dlouhý boj. Teď se vrátíme na základnu dobít všechny zdroje. Pak s ním skoncujeme jednou provždy.“
Vycouvali z temného domu, kryti světelnými štíty. Venku se Frog konečně nadechl z plných plic.

__________________________________________________________________________

 

konec č. 4  (Lara Bansky)

A on, úplne zbytočne, zavrel oči. Akoby sa tým mohlo niečo zmeniť. Akoby ho to mohlo ochrániť. Stál bez pohnutia. Okolo neho sa sypalo. Aj chvelo, šušťalo, škrípalo, žblnkotalo. Naťahoval uši, ruky tiež chcel. Posielal príkazy do nôh. Nič. Stále ako socha. Čo tu robím, čo tu ešte robím?

Sľúbil jej to, áno, pôjde do domu, overí si jej podozrenie, trochu sa tam poobzerá. Cha, že poobzerá! Chceli so ženou kúpiť a zrekonštruovať túto búdu, je na nádhernom mieste, pre ich podnikateľský zámer ideálnom. Ale ona zrazu dostala strach. Pritom od začiatku viac naliehala ako on sám. Nevyznal sa v nej. A teraz pre zmenu lúštil, čo vyvoláva jeho strach. Čo sa tu vlastne deje. Čo sa to vlastne deje.

Konečne sa mu príkazy z mozgu dostali do nôh. Pomaly ustupoval, oči stále zavreté. Po tom hlbokom stone, čo spustil sypanie a čo ho prikoval strachom k zemi, pričom ani čo by zastonali naraz všetky múry okolo neho, zvuk zaznel znovu. Tentoraz jednoznačne zhora. Akoby priamo nad ním. Zastal. Stále slepú tvár natočil k stropu. Chvíľu ešte načúval a podvedome rátal sekundy. Keď zacítil vlhkosť aj na druhom líci a lepkavé kvapky mu pospájali prsty, ako si nimi prešiel po tvári, otočil sa na pätách a s očami doširoka otvorenými vybehol z domu. Vonku si chcel prezrieť ruky, ale v jasnom svetle nič nevidel. Keď to prešlo, prešla ním nová vlna hrôzy. Umyl sa v neďalekom potoku, nechcel prísť domov so škvrnami.

Ten starý dom nechal plakať. A krvácať. Do niektorých vecí sa nepúšťal. Pátrať po príčine, rýpať sa v minulosti, odkryť pri tom rýpaní vlastné traumy, stony, skony, hoci vari aj stratiť príťaž, zbaviť sa jej... ale to by si ju musel najskôr priznať, nazvať nánosy v sebe pravým menom. Nie, nechal za seba plakať ten dom; spolu so zranenou sovou, čo z posledných síl vletela na poschodie. A ženu, ktorá to o ňom tušila.

__________________________________________________________________________

konec č. 5  (mNTRA)

Celý dům se i se strachy proměnil v plastový bazének. Byl mu po kolena.
Jel na něm – prošel dveřmi – jako král, nahou Bastet vláčený, na zlaté plošině . Frog… se stal pulcem. Strach radostí, radost strachem, celek jednotlivostí, jednotlivost vším. Neviděl již světlem, tedy vnímal vibrace a vlnění čas-nesoucích částic, vnímal nehybnost času. Cítil ale, jak se rozkládá do trojrozměrných stop – ukládaly se v iluzi procesu jedna vedle druhé.
Čas je halucinace, rezonovalo – vnímal začátek, konec, všechny vrcholy toho vlnění. Ve své čtyřrozměrné duši našel radost, lásku a vše ostatní umně zahodil – jako kyvadlo se totiž v čase pohyboval jen chvílemi štěstí.
Smál se bude věčnostem, co ho obaluje.

___________________________________________________________________________

 

konec č. 6  (Tessa)

Ticho. Náhlé a hluboké, až bolelo v uších. Neuklidnilo ho, ba naopak. To předtím bylo varování. Po varování přichází útok. Vždycky.
Třeštil do tmy vystouplé oči, pro které mu neřekli jinak než Žabák, a tajil dech, očekávaje... co vlastně?
Zaječení, jež se zničehonic ozvalo, mu skoro zastavilo srdce. Táhlý kvil stoupal do crescenda, plný děsu a bezmoci. Hlas duší v pekle. Takhle asi křičela i malá Lisa, když…
Užuž  se otáčel, připraven utíkat, když mu došlo, že přesně na to čekají. Stáli venku, v bezpečí slunného odpoledne, a nejspíš se sázeli, za jak dlouho vyletí s řevem ven ta londýnská náplava, co by ráda k nim do party. Kevin  s Tomem se div nestrhají smíchy, kdežto Vicky se jen ušklíbne a Frog pro ni prostě přestane existovat. Na těch dvou mu nezáleželo, ale ona…To pro ni tuhle pitomou zkoušku postupoval.
Projít TÍM domem, tmou zatlučených okenic, a z posledního pokoje v patře, kde se to stalo, přinést jako důkaz panenku, co patřívala té malé.
„A pak se uvidí,“ řekl Tom. Vicky se usmála. To rozhodlo.
Křik neustával. Vyplňoval temnotu, prosil, zalykal se.
Vypadni odsud, velel Frogovi instinkt.
Chtějí tě vyděsit. Kašli na ně, jdi dál, říkal rozum.
Dokážu to. Jdu.
Podlaha kupodivu vydržela. Dotápal chodbou až ke schodišti. Vlastně ho nepřekvapilo, že tam stála, s panenkou v náručí.
„Ahoj, Jimmy.“
(Řekla… Jimmy?!)
„Budeš si se mnou hrát na schovku?“
Pohlédl do tvářičky, obklopené chvějivou aurou, a přikývl.
Nářek utichl.

„Musím domů nebo mě fotr zabije.“
Jedenáct úderů podtrhlo Tomova slova.
„Jdu taky,“ přidal se Kevin.
„Ale slíbili jsme, že tu na Froga počkáme,“ namítla Vicky.
„Tak čekej, třeba celou noc. Vsadím se, že tvoje máma z toho bude nadšená.“
Neochotně se loudala za nimi. Frog je fajn kluk a tohle není fér.
Kdyby se ohlédla, viděla by přes okenice prosvítat záři.
Ale ona se neohlédla.

_________________________________________________________________________

konec č. 7  (Flávia)

Kroky sa zastavili priamo za jeho chrbtom, na krku pocítil podráždený dych. Strach ho paralyzoval len na pár sekúnd.  Otočil sa. Stál zoči-voči vlastnému tieňu. Tieňu, ktorý  zo seba vytrhol pred siedmimi rokmi v tomto dome, na tomto mieste.  Ktorý si odvtedy žil  vlastný život, bez napodobňovania, chodenia v pätách, bez akejkoľvek súvislosti. Chcel ho chytiť pod krk a zatriasť ním, vykričať na neho hnev. Že to dovolil. Pol roka nedokázal zistiť, čo mu je. Prečo sa cítil taký neistý. Akoby z neho ubudlo, akoby z neho niekto odrezal svalovú hmotu. Pochopil, keď si k nemu na lavičku prisadla žena. Krásna žena. Nechcel byť bezočivý, tak si obzeral jej tieň. Potom ho chcel porovnať so svojím. Namiesto toho z lavičky vyskočil a rozutekal sa. V hlave sa rozbubnovalo ako v pamätnú noc. Doma kričal na steny a kúty: Človek potrebuje tieň! Musí mať predsa svoj úkryt!
Konečne ho našiel. Keď sa zmohol na pár slov, počul mäkký hlas:
„Vráť sa ku mne. Nedokážem bez teba žiť.“ Toto, že vyslovil on? Frog?  Ani k žene svojho života by nedokázal prehovoriť s takou oddanosťou.
Tieň si prekrížil ruky na prsiach a očami, ktoré nemal, bodal až k srdcu.
„Priznávam, že som ti krivdil. Myslel som, že ten, čo ma navádza na zlé, si ty. Rozumieš? Nevedel som ako ďalej. Tento starý opustený dom mi pripadal ako ja. Našiel som v ňom vyľudnené dni. A večer čo večer spoločnosť. Nepozvanú,  zato poznanú už od detstva. Bola to tma a čierna, presne ako farba tvojho tela. A v nej veľa hláv a ešte viac hlasov. Vtedy som ťa vyhnal. Čo vyhnal!  Prestrihol  pupočnú šnúru a nechal ťa ležať na zemi v mláke krvi. Bola to hrôzostrašná noc. Čo sa v nej udialo si pamätám len matne, ale ten pocit nosím dodnes. Prebudil  som sa doškriabaný, s polepenými vlasmi, v ruke som zvieral zdrap papiera a ostatné kúsky poletovali vôkol mňa ako snehové vločky. Snažil som sa dešifrovať odkaz v liste. Bol popísaný jedným slovom.  Vyslobodený. Desaťkrát vyslobodený, stokrát vyslobodený, tisíckrát. Ale bolo to len slovo. Hluché k mojim očakávaniam. Až o šesť mesiacov ma dobehla skutočnosť. Že som ťa ponúkol na výmenu. Za slobodu.“
Frog sa nevypytuje  tieňa, ako dokáže pri chôdzi rozvŕzgať podlahu, ako môže vlastniť človečie zmysly. Vie, že keď sa dajú dokopy,  všetko sa dozvie.
Vtedy sa tieň rozbehol po schodoch a odtiaľ skočil do Frogovej hlavy. Načo by mal obkresľovať  ruky alebo nohy? Pripomínali mu zbytočné pohyby. Všetko dôležité sa odohrávalo v oválnej izbe. Už zase v jeho izbe. Nie, žiadny podnájomník. Tým bude Frog.