Moje ošklivá stará lednička je živá bytost s něžnou duší, já ji miluju a povím vám, jak se to stalo. Měla jsem velkou a moderní, dokonce tak velkou, že se mi do patra, které obýváme, nevešla. Musela stát na verandě. A to byla otrava. Už jednou jsem někde napsala, že nákupy jsem nosila rovnou nahoru do kuchyně, co se do večera nesnědlo, putovalo do verandy, do lednice. Co jsme uložit zapomněli, to se v kuchyni do rána zkazilo, a co jsme uložili, to jsme zapomněli, že v lednici máme, a zkazilo se to taky. Vysvobodila mě po několika letech náhlá porucha.
Proviant jsme odstěhovali na balkon, byl chladný březen, a rozhodli se, že povoláme nazítří opraváře. Druhý den jsem se kolegovi z práce svěřila, co nás potkalo, a že ta oprava se nám teď moc nehodí, doplatek školného na druhé pololetí, vždycky se něco najde, a on nabídl svoji starou, léta stojící v garáži, že je moje, než to pořešíme, a pak ať ji třeba vyhodím.
Netrpím falešnou pýchou a za nabídku jsem byla vděčná. Druhý den stála lednička před barákem. Už na první pohled bylo vidět, že něco pamatuje. Ale já jí změřila pohledem, zjistila jsem, že je o hodně menší, než naše původní a tudíž by se mohla vejít nahoru do jídelny, a rozhodla jsem se, že ji fakt chci.
Kurka byl ovšem jiného názoru. Řekl, že tenhle krám mu do baráku nesmí a zítra objednává opraváře. Praštil vztekle dveřmi, sebral čokla a odfrčel na noční. Bylo mi těžko na duši. Téměř celý půlden jsem se opájela vidinou neskutečného luxusu. Ošklivé, staré ledničky stojící v kuchyni na dosah mojí ruky. Nemám ve zvyku se vzdávat.
Doma bylo jenom jedno dítě, prostřední synek. Nevím už, jak jsem ho přesvědčila ke spolupráci. Čapli jsme ledničku a mířili ke schodišti. Jak byla malá, tak byla těžká. Už na pátém schodu jsme pochopili, že je to nad naše síly. Jenomže vzdát už to nešlo. Ledničku na schodišti neodstavíte na někdy příště, jelikož by z těch schodů spadla. Navíc já táhla nahoře, pod ledničkou byl uvězněný synek a evidentně mu docházely síly. Přikovaní k tomu krámu jsme nemohli ani jeden pro telefon, abychom povolali Kurku na pomoc. Museli jsme si poradit sami.
Přiznala jsem se svému chlapečkovi k několika stovkám urytým pod kobercem na horší časy a dvě z nich mu slíbila, když ten krám se mnou vytáhne nahoru. Mělo to zázračný účinek. Vjel do něj nový elán, nadechl se, a pomohl mi dokončit akci.
Chvilka napětí, jestli bude fungovat, jelikož jsme s ní několikrát ošklivě bouchli, a potřásali jsme si rukama, jelikož jsme byli dost dobrý. Vyplatila jsem synka, on se zdálky zadíval na ledničku a se svým obvyklým suchým humorem ji zhodnotil:
„No mamko, je taková retro.“
Nechtěla jsem vědět, jak je stará, ani vidět, že je fakt ošklivá, to spravilo pár magnetů, mě stačilo ke štěstí, že stála v kuchyni, fungovala, a já už nemusela skrz balíček šunky běhat po schodech stokrát za den.
A když mi Kurka druhý den přečetl ze dvířek, že je značky Minsk, a z motoru, že je vyrobená v roce osmdesát čtyři v minulém století, začala jsem ji milovat. Ani skutečnost, že její motor řve víc jak sousedova cirkulárka, naši lásku nemůže narušit.
Občas mě Kurka upozorní, že je čas střádat na novou, jelikož tahle hrozně žere, a já zesmutním. Tolik ji mám ráda. Ale naštěstí nám do toho vždycky něco přijde. Odejité brzdové destičky do auta, doplatek za elektřinu, nebo jiná živelná katastrofa. Takže já a lednička se milujeme dál.
Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když mi dnes nejstarší synek poslal textovku z práce:
„Mami, v noci mě štvala ta lednička, tak jsem ji vytáhl ze zásuvky, ale už jsem ji ráno zapomněl zapnout…“
Chlapec přespává v obýváku, co je propojený s jídelnou a kuchyňkou a řev mé ledničky mu nedovolil usnout. Sama v práci jsem tu informaci za chvíli pustila z hlavy a ani ji nezavolala domů mladším dětem. Byla to chyba, jak se k večeru ukázalo.
Přitáhla jsem domů, ani jsem to nebrala kolem Alberta, jelikož den předtím jsem dělala větší nákup, a doma uviděla apokalypsu.
Prostřední se jednou rukou ládoval utopenci a druhou míchal na pánvi směs ze dvou kil vepřové kýty, hlívy ústřičné a kdoví, z čeho ještě, co jsem včera zakoupila. Berunka dělala v toustovači hromady toustů ze šunky a slaniny a sýra, co bylo doma aspoň na týden. Když mě uslyšeli, zvedli ke mně hlavy a jeden z nich řekl:
„Mamko, představ si, nejde lednička, táta objednal na zítra opraváře, ale my to teď všechno JÍME, aby se nám to nezkazilo.“
Jak to mám říct slušně? Vrazila jsem šňůru od lednice do zásuvky a zhodnotila tu spoušť. Nákup za několik stovek byl v prdeli.