Jaké techniky citového vydírání existují?

Každý člověk se občas pokouší ostatní ovlivnit a dle svého smyslu přeladit. Zkušenosti z dětství nám říkají, že špatné svědomí dokáže přimět nás i ostatní ustoupit. I naši rodiče občas použili špatné svědomí jako prostředek výchovy a dělají to možná dodnes. Proč bychom nepoužili i my tuto techniku, když tak dobře funguje?

Výčitky jako "Jak jsi mi to mohl udělat", "Od tebe bych to čekal nejméně", "To mě zranilo" , "Hodně jsi mne zklamal" "Mně by se to nestalo", "Tak nefér, jak se ke mně chováš …", "Lidé, co se mají rádi, si to nedělají ...", "Kdybs mě miloval, tak bys ...", "No jo, tak si to udělám sám ...", "Tolik jsem se těšila, ale když to nejde ...", "Musí to být?", "Ty mě ještě přivedeš do hrobu, když toho nenecháš", již každému prošly přes rty.

Ti druzí používají pocity viny až tehdy, když se cítí zraněni nebo nám to chtějí vrátit – jako pomstu nebo trest. Pěstují si naděje, že se změníme, když se budeme cítit špatně. Často používají slovíčko „se“: „nedělá se nebo dělá se“, aby se ještě tak říkajíc posílili obecným názorem. Chovají se, jako by zastupovali všeobecně platná pravidla, ve skutečnosi to jsou často jen jejich vlastní.

Pocity viny bývají nasazovány rodiči, přáteli, partnerem a dětmi k tomu, aby nás pohnuli k chování, jaké si oni přejí a aby se prosadili.


Co se skrývá za citovým vydíráním?

V zásadě se ten, který vydírá, cítí v roli oběti.
Věří, že potřebuje naše uznání a lásku. Věří, že bez nás nemůže žít. Chce víc pozornosti.

• Má na nás obrovské požadavky a věří, že pokud je nesplníme, nemůže být spokojen.
• Cítí se raněný a nešťastný a chce nám ukázat, jak moc byl zraněn. (nepřímá komunikace)
• Nevyjadřuje svá přání, očekává mlčky, že je splníme. Protože nejsme jasnovidci a nemůžeme je tedy (vždy) splnit, cítí se nemilován.
• Připadá mu, že přichází zkrátka, že není dostatečně ctěn.
• Chce se mstít.
• Má agrese a má strach, je otevřeně vyjádřit.


Jak poznáme citové vydírání?

• na svých pocitech: cítíme se pod tlakem, vzteklí, bezmocní, provinilí nebo vystrašení.
• na svém chování: chováme se proti svým potřebám a omezujeme se;
• na svých myšlenkách: věříme, že se chováme špatně; věříme, že neseme vinu; cítíme se zodpovědní za neštěstí ostatních; odsuzujeme sami sebe jako egoisty. Začínáme počítat, kdo, co, kdy a jak často dělá..


Co se stane, jsme-li citově vydíráni a poddáme se tomu?

• namlouváme si, že ustupování není zas tak zlé
• říkáme si, že naše přání za moc nestojí
• říkáme si, že ustoupit je lepší než zranit něčí city
• nejsme sami sebou
• vzdáme se moci
• děláme věci, abychom se zalíbili a nejsme si jistí, jaké máme vlastní potřeby
• podřizujeme se
• vzdáváme se lidí a činností jen abychom se zavděčili


Jsme bezcitní, když nereagujeme na citové vydírání?

Nejde v žádném případě o to, ignorovat pocity a potřeby druhého. Přesto nemusíme podporovat a uznávat způsob, který zvolil, aby své pocity vyjádřil. Navíc jsou naše pocity viny špatní rádci.

Cílem by mělo být:
• ujistit se, jaké pocity náš protějšek má
• ujasnit si, jaké potřeby má
• rozmyslet si, co opravdu chceme
• přezkoušet, zda jsme naším chováním skutečně zodpovědni za pocity druhého, popř. zda mu škodíme


Jak můžete svou svobodu rozhodování získat zpět?

Ujasněte si: pokud vám někdo jiný vyčítá egoismus, pak je sám egoistický. Chce prosadit své potřeby.

Připomeňte si: za své pocity je ten druhý zodpovědný sám. I když nefungujete dle jeho představ, nejste špatný člověk. On může zrovna tak omezit svá očekávání: "On/ona má udělat, co chci já, teprve potom ji/ho mám rád/a.“

Akceptujte, že se ten druhý cítí špatně, ale nehledejte vinu vždy jen u sebe: “Je mi líto, že to tak vidíš. To se pak musíš cítit špatně. Já to nedělám proto, abych ti ublížil.”

Nechte toho druhého nejdříve se stáhnout, pokud se zamlčuje nebo staví zeď. Jděte za svými zájmy BEZ špatného svědomí. On se zase ozve, až se “odeštve”.

Vzpomeňte si na to, že nikdo jiný vám nemá vytvářet pocity viny: pokud se cítíte provinile, tak proto, že jste přesvědčeni o svém špatném chování a tím pádem se odmítáte.

Poproste svůj protějšek, aby v budoucnu mluvil o svých očekáváních, abyste je mohli snadněji splnit nebo mu vysvětlit, proč ne.

Vyvořte si vlastní pravidla, která jsou pro vás v partnerství důležitá. Teprve pokud je budete porušovat, musíte být upozorněn.


Jak se stavět k citovému vydírání?

• myšlenkově se postavit proti: mohu – jeho vztek, jeho slova, jeho city zranit, svůj strach – vydržet
• zabudovat čas k rozhodování
• přezkoumat pravidla: Kde je psáno, že … musím?
• Při vyjadřování svých názorů a přání odvětit: "Je mi líto, že se tak cítíš; Máš právo na svůj názor; Umím si představit, že to tak vidíš; Vidíme to rozdílně."

Milé čtenářky, milí čtenáři: přeji Vám schopnost, zvažovat mezi zájmy Vašemi a jiných a sílu, se volně rozhodnout pro určité chování.


ZDROJ: http://www.partnerschaft-beziehung.de/Emotionale-Erpressung.html