Předloni jsem práci v pečovatelské vyměnila za zaměstnání v útulném stacionáři a byla to šťastná volba. Příjemné prostředí a milé kolegyně, jsem za tu změnu opravdu ráda. Jen jedna chybka by tu byla, jako ostatně vždycky v mém životě. Za všechno hezké holt tvrdě platím. Každodenní kros po poděbradských ulicích s kolem naloženým obědy pro babičky vystřídaly čtyřkilometrové cesty do práce na tomtéž dopravním prostředku. Jukněte dneska k večeru z okna a bude vám jasný, že ne vždy je to příjemná projížďka.
Zkrátka, letos jsem došla ke dvěma důležitým poznatkům. Tak za prvé, kolo je mi souzené až do sklonku života a jednoho dne na něm pravděpodobně pojdu. A za druhé, jestli se my všichni cyklisté na celém světě nespojíme v boji proti motoristům, tak ta smrt přijde brzy.
Pořád nechápu, co dělám špatně. Moje obstarožní Liberta má předepsané odrazky vepředu i vzadu, na cestu si svítím blikačkou, o které moje kamarádka říká:
„Sakra, Jaru, ty máš šajna!“ A na sobě mám reflexní vestu. Řekněte sami, vždyť přeci musím být vidět. Tak nechápu, a že opravdu nechápu, proč na mě troubí každý blbý auto, co jede proti mně, anebo za mnou.
Chvíli jsem myslela, že po mně chtějí, abych uhnula, dobře tedy, ale já už opravdu nemám kam. Jezdím úplně při krajnici, co mi taky zbývá, když jeden kamion jede za mnou a druhý proti mně. Oba troubí a já jsem zoufalá. Jednou jsem se tak lekla, že jsem fakt uhnula. Pět čísel ode mě už byla jenom škarpa. Válela jsem se tam, potlučená o vlastní kolo a bulela jsem vzteky. My holky Kurkovic, jelikož nejsme z cukru, ostatně pláčem jenom vzteky.
Taky se mi onehdá stalo, že jeden řidič, duše dobrá, vedle mě přibrzdil, stáhl okýnko, a zařval:
„To nemáš chodník? Ty náno!“ Tak to tedy bacha! Jaký chodník, tři kilometry za městem na hlavní silnici? Jsem blbá já anebo on?
A jak jsou solidární, motoristi! Když jede auto proti autu, obě ztlumí světla, když je v blízkosti radar, či policejní hlídka, varovně na sebe bliknou. Když jede auto proti Jaruně, posvítí si na ni jak policejní vrtulník na hledaného zločince. Tolikrát jsem za ten rok zírala do bílého světla, že už ani nevím, kolik těch klinických smrtí vlastně bylo.
Jen jednou byli v právu a já se opravdu stydím. I když, ne že bych za to tak úplně mohla, to ten pes. A bylo tak:
Krásný letní den, sluníčko hřálo a tak jsme babičky vyvedli před stacionář a usadili je na lavičky. Slunili jsme se a pozorovali cvrkot na návsi. Koukali jsme na malého pejska, jak proskočil plotem a radoval se z nabyté svobody. Abych ho přilákala babičkám k pohlazení, nabídla jsem zbytky od oběda. Vydatně posvačil a za odměnu se nechal dlouze hladit. Když jsme ho začali nudit, dírou v plotě zase zmizel. Alespoň to tak vypadalo.
K večeru jsem se chystala domů. Rozloučila jsem se s klienty a vyšla před stacionář. Moje kolo hlídal pejsek. Buď čekal nášup, nebo se mu jenom nechtělo domů, seděl tam a čekal na mě. Nu, což. Však ty to po chvilce vzdáš, myslela jsem si a zamířila k hlavní silnici. Cizí pejsek se ke mně připojil, běžel hezky vedle kola, vypadali jsme, že k sobě patříme odjakživa.
Pak začal blbnout. Sotva proti nám jelo v protisměru nějaké auto, pejsek mě opustil a laškovně si před něj skočil. Asi to měl vychytaný. Ve vteřině dokázal proběhnout před protijedoucím vozidlem a naprosto bez úhony se zase vrátil ke mně. Auta brzdila, a majitelé některých mi nadávali. Jeden dokonce zpomalil natolik, že jsem zřetelně slyšela, jak na mě řve:
„Tak si ho aspoň přivaž, ty krávo!“