Sedla si naň na kobylku,

on, světoznámá autorita,

zmámen jí byl tu za chvilku

višňový sad zřel, jak v tom lítá.

 

Tornádo vášně totiž hned

stalaktit rázem změní

na stalagmit, což dívka teď

velice si tu cení.

 

Pro něj již druhá senoseč,

pro vílu první arci,

než nastane poslední leč,

mládí smích přejme starci.

 

Na ústa svá teď zámek dej,

v tajnosti drž, co jsi zřel,

co rád sám máš i jemu přej,

netřeba bys záviděl.

 

Tak rychle čas dává se v let,

co bylo, náhle není,

třeba je to již naposled,

než v kadaver se změní...

 

 

 

 

 

 

 

 

Antoša popolézá sadem višňovým
kobylky chytá – na ryby se chystá
o jeho autoritě něco málo vím
však doma budí smích i jeho busta

Franz trčí na zámku, teď za oknem se kmit
nocuje na lustru, ten starý bohém
tak trochu netopýr a trochu stalaktit
gotickým chrámům podoben je v mnohém

děvčata říkala mu „malé tornádo“
toť čirý cynismus – vždyť byl jak víla!
když přišla senoseč, tak šimral pod bradou
své malé ego zlého teofila

dějiny písemnictví pro dnes končí už
to byl let, děcka, což? teď do přírody, huš!
 

Byl jednou jeden zámek

kol zámku viňový sad

a podle všech známek do sadu

chodila víla s večerem tancovat

 

lehce jak kobylka v osení 

 tančila, radost se podívat

básníci jistě ocení

perlivý smích její, který zněl odevšad

 

zvečera lehká jak pápěří

však k ránu jak tornádo víří

a že je zrovna senoseč

sekáč k té dívce vzhlíží

 

jak stalaktit ztvrdne a zkamení

úd jeho v spocené dlani...

 

dnes básnická autorita

však zážitek toho léta

jeho srdce dá se v let

jak začne vyprávět

 

byl jednou jeden zámek...

 

 

z pohádky

 

~~Žilo, bylo, auto Rita,
motorová autorita,
víla z vůně benzínu,
tornádo, prý z Turínu.
Rádi sad svůj pokáceli,
stál a k titulu višňový sad
přidal se vůl neomšelý.
Senoseč, svět zralých ztrát,
rozběhl čas, jak kobylka v klusu.
Zámek na startér
a poslední pro Ritu pusu.
Smích, let není rito fér.
 

Tornádo miluje senoseč
vztekej se anebo třeba breč
jak obr Koloděj kdyby fouk
popadne seno a nad palouk
bláznivý oblak vznese se
po horách hnán i po lese
Letem znaven míří domů
 - to aby ses nenudil snad -
senem ti zasype višňový sad
hezky až po špičky stromů
K tomu rád přidá, co cestou sebral -
z prašného víru vypadne zebra
stalaktit , zámek, z básně dva rýmy
i víla s koleny do krve odřenými
(kleje jak námořník sprostě,leč potichu)
kobylka od houslí, zázrakem nerozbitá
daňové přiznání, zmačkaná autorita
které v té skrumáži fakt není do smíchu.

 

Že z darů-nedarů bere tě křeč?
Jo, tornádo holt rádo má senoseč…
 

Pan K hledá v zámku klíč k višňovému sadu
chce přijít na kobylku, kam a proč se ztratil smích
pár let na náramku, let přikrčených vzadu
ti šeptá: ještě chvilku, ty jsi jeden z posledních

 Pevnost stalaktitu teď čeká na tornáda
v němž tančí malá víla, zpívá moři: huč a teč
stačí to, že jsi tu, že mám tě, kamaráda
máš autoritu v žilách
je srpen
senoseč
 

kobylka Juca

mala hnedastú hrivu
v očiach vietor
malé konské tornádo

spolu so škorcami
čo ozobávali úrodu višňového sadu
natŕčala uši k  polozrúcanému zámku
tam víly v džínsových kraťasoch
natlačené pod slepým oknom dlaňami
dusili svoj smiech

pieseň zaprašťala
kobylka rozhodným oblúkom vyrazila
k protiľahlej stene
bol to krátky let

v tej chvíli
prišiel huslista o zbytky autority
strhol do rukáva stalaktit hompáľajúci pod nosom
a štipľavo zaklial


senoseč kulminovala
kobylky cvrlikali a  Jucu
prvýkrát naozaj zapriahli

 

.

...nějak jsem se tady rozkecal, no tak stručněji:

 

máš autoritu kobylek
od višňového sadu klíč
snop stalaktitů na zámek
za sebou šňůru bouřných let
 
máš smích tornád senosečů
jsi víla třímající bič
já před tebou však neuteču
byť v divoký mě strhneš let
*

mám ve višňovém sadu kobylku
a autoritu ze všech triček
snad zámek pro tornáda?
senoseč
 a krásně kyprá záda
zakrslý stalaktity
a pijavici pro hobity
malý víly prej zase vyly
ve smíchu z hříchu
 
 
mám šestej smysl
asi omeletu

a tak si hraju na parketu

pořád
v letu...
 
 

byl senoseč a plno smíchu
a ty má víla, růže květ,
navlečená do kulichu
tušíš, kolik je to let
když jezdili jsme na brigádu
pak v hospodě, to býval zvyk,
my tančili jak při tornádu
a housle ladil hudebník
 
navleč se zas do kulichu
výlet do mládí senosečů
hospod v podezřelém tichu
s erbem překřížených mečů
kol zámku, jeskyň stalaktitů
i višňový kde kvete sad
snad neztratím autoritu
když kobylky se budu bát
 
tak tuhle báseň sotva znáte
na deset je psána slov
možná dám ji jedenkráte
do šátků veselých vdov
*