Příteli,

řekněte mi, jak se mohu vzdát té, která bezostyšně šlape po mé páteři, drtí mé kosti, hlasitě se směje, někdy až vysmívá každému mému pocitu, kvůli všem těm, které chodí den co den pod mými okny, kroutí boky, vysedávají v kavárně artového domu a s cigaretou na mne čekají, aby mi poté pověděly, že nejsem ten, kterému rozhodly se odevzdat. Jak se jí a jich všech mohu vzdát? Řekněte mi drahý, kolik těch, jenž Vám život ulehčily jste miloval? A kolik těch, jenž Vám daly bolest? Není-liž pravda příteli, že nejsurověji jste miloval právě ty (právě tu), jenž zničila Vaše iluze?

 

Je tomu pár týdnů. Přišla. Neřekla jediného slova. Vysvlékla se přede dveřmi. Do mého bytu vešla nahá. Strhla z okna těžký závěs. Vyvalily se z něj obláčky prachu. Lehla si, přikryla se a hned usnula. Díval jsem se na ni. Pak mne popadl strach, ale mohl jsem psát. Psal jsem o ní, o tom, jak strhla těžký závěs, o tom, jak chodí, když je nahá…Za dva týdny se to opakovalo. Znovu mne svíral strach, ale o ní už jsem psát nedokázal. Psal jsem tedy o těch ženách pod okny, co tančí v době slavností pod velkými hodinami na náměstí v barevných sukních. Když se to po týdnu stalo opět, psát už jsem nemohl vůbec…

 

Píše si s nějakým dadaistou z Curychu. Našel jsem dopisy. Desítky dopisů. S dadaistou! Rozumíte? Nějaký šílenec, který si myslí, že když převrátí pravidla estetiky vzhůru nohama, zavládne na celém světě mír! Měl jsem vztek. Obrovský vztek. A strach. Jeden večer rozstříhal jsem všechny její šaty. Rozstříhal jsem je na kousky, protože jsem nesnesl pomyšlení, jak si je obléká, jak v nich jde, jak v nich jde za ním, jak v nich žije…Víte, čekal jsem cokoliv. Že bude dál mlčet, že bude křičet, řvát. A ano, křičela jako pominutá. Prořezala má nejnovější plátna a rozbila vázy z Budapešti, které jste mi daroval. A přeci po týdnech plných jen beztvárného ticha, po týdnech plných jen slov vyřknutých bezmyšlenkovitě do vzduchu, bylo to jako krev vlitá do žil. Jako čerstvá krev.

 

A teď mi povězte milý příteli, mohu vyměnit bolest za klid, po kterém toužím, po kterém Vy jste toužil a kterého snad jste dosáhl, mohu vyměnit lásku jediné, lásku pro jedinou za lásku pro všechny? Mohu? Mohu-li, tak mi musíte osvětlit, co mne to bude stát. Vy totiž víte, co mne to bude stát! Protože Vás to stálo stejně.

 

Hladil jste sněhy, alabastrové sněhy v údolí nuzoty. Z ničeho bral jste si víc a víc. Z ničeho musel jste vystavět hráze. Zničil jste každodennost. Ale kdy jste ji zničil? Když jste miloval? Nebo když jste milovat přestal? Dnes každý usedá ke stroji, ale Vy stále po těch letech svíráte v prstech pero. Inkoustové pero a děláte kaňky. Škrábete po papíře. Říkáte ano a hned zas ne a já se ve Vás ztratil. A v nich se ztrácím stále. Koupil jste kdysi kousek malovaného hedvábí a řekl jste: „tohle je hedvábí!“

 

Ale dnes když koupím kousek malovaného hedvábí, jsou tací, kteří mi tvrdí, že je to brokát. A já se ptám, proč? Proč mi lžou? Proč mi lží lámou vaz? Proč píší o lásce a myslí nenávist? Proč píší o nenávisti a myslí lásku? Proč? Neumím snad číst? Neumím se snad zardívat, smát, plakat, krvácet? Neumím snad mluvit, abych řekl pravdu? Neumím snad stát, ležet, pít, kouřit a šuk*t? Myslel jsem, že to umím a proto, že jsem člověk. Teď vím, že jsem možná člověk nikoliv však proto, že to vše umím, ale proto, že o tom pochybuji.

S pozdravem Vám stále stejně drahý snad muž.