Když na ní myslím, chybí mi, jak vedle mě v noci spala. Někdy mne objala kolem hrudníku tak pevně, že jsem se nemohl ani pohnout. Dokonce jsem zadržoval dech. Ale cítil jsem se kompletní...

Pak odejde a je to jako bych ji ztrácel. Někdy zkouším si vzpomenout na každý detail její tváře. Na barvu očí, její rty, její úsměv. Texturu její kůže. Nebo její vlasy. Všechno to zmizí s ní. Ale někdy, ne vždycky, jen někdy ji skoro vidím. Jako by mlha zmizela a já ji vidím.....skoro se jí můžu dotknout.

Představuji si ji každé ráno, když nesvítí slunce. Protože při jasném slunci vždy zmizí. Objeví se a pak znovu zmizí. Právě jako východ a západ slunce. Jako všechno, co trvá jen chvíli. Jako náš život. Objevíme se a zase zmizíme.
 

 

 

Pro někoho jsme velmi důležití a přitom jen procházíme...