Dívám se na sebe do zrcadla a nemůžu uvěřit, že už je zase rok pryč. Když mi bylo čtyřicet, nebyl čas nad tím vůbec dumat. Zato další narozeniny mě sejmuly. Asi ta číslovka. Čtyřicet jedna. Bylo to černé na bílé, že padesátka se blíží mílovými kroky a já pořád necítím ty sociální jistoty, co jsem si myslela, že v tomhle věku budu mít. Bude to za deset let lepší? No, musím doufat.
Ale nějak jsem se s tím vyrovnala. Po svém, samozřejmě. Nechala jsem se ostříhat úplně nakrátko. Když jsem ten úmysl oznámila doma, prohlásil Kurka, že až přijdu domů od kadeřnice, on už tady nebude. Vzhledem k tomu, že právě prožíval dnový záchvat a byl protivnej na děti, co nám ještě zůstaly doma, řekla jsem si, že to risknu. Že jestli vezme svoje bolavý nohy a vzteklou náladu někam jinam, tak se zas tak moc nestane.  
Ale když jsem odpoledne strčila svůj nový účes do dveří v obýváku, udiveně uznal, že je to fakt lepší a mladší synek mi po příchodu ze školy řekl: „Dobrý den.“
Vcelku jsem byla spokojená. Má dvě zaměstnání mi nedovolily dumat nad nesmrtelností chrousta, což každý, kdo mívá občas opravdické deprese, ocení. I Kurka dělal nadále, co mohl, abychom se měli všichni fajn.
Nejstarší skutečně bydlel sám s dívkou, což v praxi znamenalo, že u nás přespával několikrát v týdnu a plenil lednici dál. Zlobit jsem se na něj nemohla, jelikož se mu stýskalo po mladších sourozencích, a z toho stesku jim občas koupil pizzu nebo objednal čínu. Pořád jsem fungovala jako předmanželská poradna, občas i prádelna, pořád byl k nám připoutaný pupeční šňůrou.
Mladší děti byly nadále tak tiché, že jsem si málem nevšimla, že s Berunkou cloumá puberta a prostřední synek má asi dívku. Dívala jsem se občas do tiše vzdorovité tváře svojí holčičky a litovala známého, který měl stejně staré slečny dvojčata. Představa dvou nafrněných obličejů mladých slečen mi naháněla husí kůži.
Mladší synek, vždyť už mu bude devatenáct, se najednou po letech odlepil od počítače a začal vycházet z domu. K večeru zahlásil, kam jde, a když jsem ráno dělala sčítání dětí, ležel ve své posteli. Až jednou byla jeho palanda prázdná. Zavolala bych mu, jistě že ano, kdyby nebyl jediný puberťák v našem městečku, co nikdy nepoužíval mobilní telefon. Taky na co? Deset let, krom cesty do školy, připoutaný ke svému počítači, domlouval se s kamarády on line.
Otevřela jsem svůj komp, ještě si mě nestihl na facebooku vymazat z přátel, ve snaze najít nějakou stopu. A ejhle, někde, nebo spíš u někoho byl připojen, tak asi žije. Plná vzteku a strachu jsem po sociální síti poslala následující vzkaz:
„Jestliže okamžitě nepřitáhneš domů, nechám tě hledat policií. A nebude to státní policie. Udělám ti takovou ostudu, že tě nechám hledat tím mrňavým blbečkem z městský.“
Ve vteřině se bez odpovědi odpojil, ví totiž, že sice mluvím málo, ale nikdy ne do větru, a za deset minut byl doma. Se slovy:
„Spal jsem u Rebeky,“  se svalil na kanape a usnul. A tak do našeho života vtrhla Rebeka. Možná spíš tak nějak vplula, jelikož prostřední synek není svěřovací typ a svůj nový objev nám dávkoval po opravdu malých troškách.
„Že je hezká, viď?“ Po týdnu mi bylo dovoleno spatřit fotografii malého, okatého stvoření. A po dalším týdnu:
„Myslíš, že sem můžu přivézt Rebeku? Až budete s tátou na noční?“ A rozhlédl se bezradně kolem. Rozuměla jsem mu. Červen byl pro mě fakt náročný. Rozhodla jsem se, že se pokusím dodělat si zkoušky a krom jedné, kterou jsem si nechala na září, jsem je fakt udělala. Vypadalo to, že po dvou letech konečně uzavřu první ročník. Sama se sebou jsem byla spokojená, jenom ta domácnost se mi nějak vymkla z ruky.
„Můžeš, přežila slečna nejstaršího a dochází k nám už několik let, přežije i tvoje slečna. Dej jí moji knížku, řekni jí, že jsem spisovatelka a že nemám na nic čas.“
A taky jsem pečovatelka a studentka a matka, v tom kalupu mi bylo fuk, co si slečna pomyslí. Ale pro blaho našeho synka jsem uvedla domácnost do přijatelného stavu a vyrazila večer do práce. K ránu jsem doma našlapovala po špičkách. Kurku jsem slyšela chrápat z ložnice, Berunka měla ustláno v obýváku. Před pokojíčkem stály maličké růžové kecky, které jsem neznala. Přibyl k nám další člen domácnosti.
Oproti dívce nejstaršího, tahle slečna byla neviditelná. Několik dní u nás patrně přebývala, ale nikomu z nás dospělých se ji nepodařilo spatřit. Synek jí přinášel potravu do pokojíčku, ven vycházeli, když my jsme spali nebo byli v práci. Občas jsem se zamyslela nad tím, jestli chodí někdy aspoň čůrat. Po týdnu mi došla trpělivost a nad hotovým obědem jsem nekompromisně prohlásila:
„Oběd se podává teď, nebo nikdy a tady, v jídelně.“ Tak jsem si konečně mohla zblízka prohlédnout Rebeku. Hezké tmavovlasé děcko, osmnáct bych jí nehádala, ale chodí s naším synkem do třídy, tak budeme doufat. A věřit se mi nechtělo, když se osmělila a řekla něco o sobě. Že to se svojí mamkou nemá jako moje děti se mnou, aby jí mohla všechno říct a že je jí to líto. Že bydlí s dědou a s babičkou a ty jsou teď na chatě, proto může takhle trajdat. Že našeho synka miluje moc a strašně na něj žárlí:
„Víte, paní Kurková, ony ho všechny holky hrozně chtěj, ale já se o něj klidně porvu. Vážně, já se občas peru, a jestli se na něj jenom nějaká koukne, tak uvidí, co dovedu.“ Rozesmála mě představa, jak tahle malá žena mlátí jinou malou ženu svojí růžovou kabelkou po hlavě na diskotéce v Opolanech. A pobaveně se usmíval i synek, když říkal:
„Proč myslíš mami, že ji moc neberu mezi lidi.“
Někdy přemýšlím, kolik nás už vlastně je a nemůžu se dopočítat. My s Kurkou a děti, sem tam nějaká slečna a její sourozenci, co od nás vyrážejí na ryby a na diskotéky a na Barvy léta. A další puberťáci z širokého okolí, protože:
„Volám ti, abych ti řekl, že u nás dneska bude spát Janka a Morous, a půjčíme si tvůj noťas.“
…a připojíme k němu reprobedny, a uděláme si disco na celou ulici a vytůrujeme všechny sousedy.
Občas se těším, až letošní prázdniny skončí. Cizí děti se rozejdou do svých domovů a my si vybojujeme zpátky alespoň tu trochu klidu, co jsme občas mívali. Já udělám v září tu poslední zkoušku a začnu zase vychovávat svoje děti, jelikož teď, během prázdnin, je to stejně ztráta času. I když, jeden pedagogický úspěch by tu přeci jen byl. Náš prostřední synek se naučil používat mobil. Sice ne svůj, nikdy neví, kde ho nechal, ale alespoň telefon své slečny. Občas mi přijde z jejího čísla zpráva:
„Dnes spím u Rebeky, tak nevolej, prosím, policii, matko.“ A já vím, že tam spí určitě taky Morous s Jankou a jsem opravdu ráda, že tentokrát budou dělat binec někde jinde.