Upozornění: Toto je fanfiction!  (dílo primárně vycházející z díla již existujícího, v tomto případě seriálu Doctor Who. Doktorovi příznivci budou jistě orientováni v čase, prostoru i reáliích, pro všechny ostatní dole pár vysvětlivek, případně omluva za ztracený čas, pokud vás povídka nijak neosloví).

 

                                 ************************

 
Nevsázej se, nevsázej se, nevsázej se… nebo se zblázníš!
Přijde vám to jako nesmysl? Mně ne. Mně se to totiž stalo…

… „Ty jo, to je teda hustý!“ pronesla kamarádka Monika. Nejmíň po dvacáté od chvíle, co jsme sem vešly. Akorát už to neznělo tak nadšeně, jako když jsme stály v tom prvním z mnoha pokojů Muzea voskových celebrit. Jako živé! hlásal nápis u pokladny. No, jako živí fakt vypadali – Gott, Elvis, Marylin s rozevlátou sukní. Jen promluvit. Monika pištěla jak přišlápnutá myš a nutila mě, abych ji s každou figurínou vyfotila. Vydržela jsem to půl hodiny. Definitivně bavit mě to přestalo ve chvíli, kdy se přitulila s blaženým výrazem k princi Williamovi.

„Seš jak malá! Konec, the end, tečka. Vyhlašuju stávku! Nejsem tvůj osobní fotograf! A pusť toho chudáka, než se ti rozteče v náručí!“ Vrazila jsem jí zpátky její mobil a omluvně mrkla na korunního prince.
„Promiňte, Vaše Výsosti, ona je trochu pako. Doma ji holt neučili, že se má akorát uklonit a ne se po vás…“ a vtom jsem si toho všimla… „plazit. Hele… on brečí!“
V koutku Williamova oka se objevila drobounká vosková kapka a stékala dolů po tváři. Sice velice pomalu, ale přesto zřetelně.
„A pak, kdo je pako,“ ušklíbla se uražená Monika. „Mají tu vedro, tak se jim figurky roztíkají. A co? Pojď, valíme dál, nebo to do zavíračky nestihnem.“

No a teď jsme stály u Jacka Rozparovače, který právě držel nůž na krku jedné ze svých obětí, a to už došel humor i Monice. Slzy totiž tekly vražděné šlapce (nebo co byla ta ženská doopravdy zač) doslova proudem, ale ve chvíli, kdy se dotkly podlahy, zmizely.
„Co je moc, to je moc! Padáme odsud. Na blbý fórky fakt nemám náladu.“
Mně to jako fórek nepřipadalo. Spíš jako trik. Hodně děsivej trik. Jak je to jenom udělaný? Chci to vědět. Musím to vědět!
„Víš co, Mončo? Běž sama. Já tu zůstanu. Někde se schovám a nechám se tu zavřít. Budu mít celou noc, abych na ten fígl přišla.“
„A jinak seš zdravá, jo? Nechat se přes noc zavřít v panoptiku, kde brečí sochy! Taky by z tebe moh bejt ráno slintající cvok s bílejma vlasama!“
„Nebude. Chceš se vsadit? O co?“
„O nic. Mně bude stačit, když to přežiješ bez následků. Ráno ti brnknu. Čau…“ a byla fuč. Věděla, že nemá smysl mě přemlouvat. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem to provedla zas – rychlejc dělám, než myslím. A pak se divím, že jsem v maléru.

Na moment mě napadlo rozběhnout se za Monikou, ale když jsem si představila, jak se bude smát, radši jsem se vrátila o tři místnosti zpátky a schovala se za rudou draperii. Seděl před ní u stolku Franc Józef a cosi smolil na list papíru. Asi Mým národům.
Do zavření muzea chybělo čtvrt hodiny, ale bylo to nejdelších patnáct minut mýho života. Namáčknutá u zdi, zatuchlej samet na obličeji připadala jsem si jako Polonius, než ho Hamlet skrz ten závěs propíchl.
Těsně předtím, než odbila šestá, někdo prošel kolem a pozhasínal světla. Nejspíš paní Maxová – majitelka tohohle domu a muzea, pokladní a výtvarnice v jedné osobě. Všechny ty figuríny prý dělala sama. Drahej koníček…kde asi na to vzala prachy? No, moje starost to není.

O deset minut pozdějc jsem se s úlevou vymotala z toho hadru a okamžitě mi docvaklo, že metoda Napřed střel, pak se ptej… není FAKT dobrá. Atmosféra v místnosti se rapidně změnila. A nebylo to jen mdlou září, kterou sem okny vrhaly pouliční lampy, bylo to ve vzduchu samém. Zhoustl a ožil. A šeptal…
Znělo to jako hodně vzdálené mumlání, co nedávalo smysl. Dokud se člověk pozorně nezaposlouchal…

Pomoz mi… Pomoc… Už to nevydržím…Chci domů…Pomoz mi…Mami, kde jsi? ... Pomoc ! ...

Naskočila mi husí kůže a přes mrazení, které se mě zmocnilo, jsem vnímala, jak mi po zádech teče pramínek potu. Moje racionalita, na kterou jsem byla tak pyšná, hupsla kamsi do kanálu a zaklapla za sebou víko, zatímco z primitivního jádra hluboko v mozku se ozývalo: Padej vodsuď -  a fofrem!
„Vylez, srabe,“ vyzvala jsem rozum. „Máme úkol, ne?“
„Proč asi myslíš, že brečí?“ odsekl z bezpečí své skrýše. „Copak to neslyšíš?“
„Jo, slyším. Brečí a navíc volají o pomoc. Figuríny. Vosk nebo co. Mrtvá hmota…“
„A seš si jistá, že mrtvá…?“
„Ti hráblo nebo co?“ zkusila jsem ještě vzdorovat, ale to už jsem cítila, že se moje nohy rozhodly pro autonomii a nesou mě zvolna ven z té místnosti do další a další, celým tím bludištěm až ke vstupním dveřím, které jsou – pochopitelně – zamčené. Šepot kolem zesílil. Figuríny se nehýbaly (jak by mohly, mrtvá hmota přece), ale já šla stejně úzkostlivě středem, aby po mně nemohly hmátnout. A pak se mi za zády ozval ten zvuk… Jako když dýchá obrovské kovové monstrum…
Nohy rázem přehodily rychlost: chůze -  běh - trysk. Řítila jsem se šerem, oči oslepené slzami…a prásk, narazila jsem do čehosi měkkého, co mě okamžitě sevřelo. Zařvala jsem děsem.

„Ale, ale, kohopak to tu máme? Neposlušná ztracená holka…“ ozval se povědomý hlas. Paní Maxová! Je tady, pustí mě ven! Pánbíčku v nebíčku, děkuju ti!
„Já se strašně omlouvám…fakt moc, jsem tam asi usnula nebo co…nechtěla jsem tu zůstat a nic jsem neukradla, opravdu…“ snažila jsem se vyprostit z její náruče, ale držela mě jako ve svěráku.
„Tomu říkám nejapná výmluva, holčičko. Kolik ti je? Šestnáct? Jeden by řekl, že už bys mohla mít rozum. Ale mně nevadí, že tu jsi. Kdo by taky odmítl večeři, která mu sama skočí na stůl, že?“
„Večeři? Jakou večeři? Pusťte mě, prosím vás!“
„Pozdě, drahoušku. Podívej se na mě!“
Zvedla jsem oči k její tváři a zařvala znovu. Celkem milý obličej s drobnými vráskami kolem úst se proměnil v cosi nestvůrného – vypadalo to jako obrovská hmyzí hlava. Zírala jsem na vyboulené oči, dvě kusadla a mohutný sosák mezi nimi. Bleskurychlý pohyb a krk mi zchroml zničující bolestí. A nejen krk, strnulo celé tělo, nemohla jsem pohnout jediným svalem. A pak ze sosáku ukápla vazká dlouhá slina mně přímo na rameno…

„Být tebou, nedělal bych to,“ ozval se najednou za mými zády klidný hlas.
Hmyzí hlava okamžitě zmizela.
„A proč?“ zeptala se paní Maxová a rty jí zkřivil zvláštní úsměv.
„Protože jsi na Zemi a Země je planetou páté úrovně. Podle Stínového prohlášení nelze tyto planety sklízet ani používat jako líhně, zásobárny náhradních orgánů nebo spižírny, což je přesně to, cos udělala tady.“
„Nějakej chytrej, ne? Co jsi vůbec zač?“
„Jsem Doktor.“
„Fajn, takže doktor bude druhý chod… moment… říkals doktor? Jako ten … Doktor?“
„Přesně ten. Takže ji pusť a koukej se vrátit tam, odkud jsi přišla. Nebo ti budu muset pomoct. Nesnáším násilí, ale když není jiná možnost…“
Pustila mě.
„Mně násilí nevadí,“zamumlala. A pak se událo několik věcí najednou – znovu se změnila, vrhla se kupředu, vyšlehlo zelené světlo a ta věc se zřítila na zem a rozprskla do změti končetin a nechutného slizu.

„Mrzí mě to,“ řekl.
Zkusila jsem se otočit, ale tělo pořád neposlouchalo, tak jsem prostě pronesla jen tak do prostoru:
„Mrzí vás, že jste ji zabil?“
„Tak nějak.“
„Chtěla mě sežrat!“
„Právě proto jsem jí v tom zabránil. Ale nedělám to rád. Takhle.“
Obešel tu kaluž a stoupl si přede mě, štíhlý muž v modrém, trochu pomačkaném obleku. Mohl mít tak pětatřicet, ale jeho pronikavé hnědé oči byly mnohem starší než zbytek tváře.

„Ahoj, jsem Doktor.“
„Jo, to už jste říkal. Sára. Rukou vám ale nepotřesu, nejde to.“
Vytáhl z kapsy jakousi stříbřitou věcičku se zeleným světýlkem na konci a namířil jí na mě.
„No, nejde. A ještě chvilku asi nepůjde, ale pak to odezní, neboj. Já zatím uklidím ten nepořádek. A klidně mi tykej.“
„Co jste …cos to říkal o té spižírně? A sklízení planet? To je nějaká scifi, ne? Něco jako Star Trek…“
„To je realita, Sáro. Domovským světem téhle dámy - mimochodem není to ona, ale on - je Waxaris. Ovšem Waxariané se tam zdržují minimálně. Potulují se vesmírem, většinou ve dvojici, a když najdou vhodnou planetu, začnou lovit a hromadit zásoby.“
„Děláš si srandu, že jo?“
„Ani trochu. Ostatně ti všichni tady by mohli vyprávět,“ ukázal na figuríny. „Waxarian svou oběť nejdřív paralyzuje, o tom už, myslím, něco víš, a pak ji zabalí do voskového kokonu. Tenhle byl evidentně umělec, co se nespokojí s obyčejnou šiškou. Na druhé straně – je to dokonalá schovávačka.“
„To jako… že tam uvnitř jsou… lidi?“
( …a brečí a šeptají…)
„Ne, jen to, co z nich zbylo.“ Obličejem mu přelétl stín smutku. „Podívej.“
Namířil tu stříbrnou věcičku na Kleopatru, která stála nejblíž. Vyšlehl tenký paprsek a bylo to jako rentgen. Uvnitř figuríny se nacházela kompletní lidská kostra. A v její lebce jakýsi šedavý obrys.
„To je mozek,“ řekl Doktor. „Waxarianský vosk rozpustí všechny lidské měkké tkáně a vytvoří zvláštní prostředí, které umožňuje mozku žít dál. Dokonalá konzerva, připravená kdykoliv k použití. Tím se oni živí. Obsahem mozku, vzpomínkami, emocemi, uloženými znalostmi. Těmi nejvíc. Proto neloví zvířata, ale tvory s vyvinutou inteligencí.“
Živý mozek. Panebože, živý mozek uvězněný ve voskovém těle!  Udělalo se mi špatně.

„Já… já je slyším. Hlasy. Volají o pomoc.“
„Slyšíš jejich myšlenky, ne hlasy.“ Zarazil se. „To je zajímavé, lidé myšlenky druhých většinou neslyší, že?“
„Většinou ne. Fakt bych ráda k té většině taky patřila. Je to děs.“
„Je to dar.“
„Děkuju, nechci! Ale když oni… ti vevnitř…vysílají myšlenky, znamená to, že i vnímají?“
„Obávám se, že ano.“
„Nemůžeš jim pomoct? Jsi přece doktor!“
„Pomoct ne. Můžu to jenom ukončit.“
„Tak to udělej!“ vykřikla jsem.

Než stačil odpovědět, zazvonil mobil. Ne můj, jeho. Vydoloval ho z kapsy saka a pohlédl na display.
„Promiň, je to důležité…. River? Co se děje?“
Pozorně naslouchal, zatímco já jsem zkoušela pohnout aspoň prsty na ruce. Marně.
„Dobře, vydrž, hned tam budu! Sáro, poslouchej, musím na chvilku pryč. Potřebují mě… v Knihovně…“
„Ale knihovna je na druhém konci města! Nenechávej mě tady samotnou!“
„Knihovna je mnohem dál než na druhém konci města,“ usmál se. „Mnohem dál, v prostoru i v čase. Ale to není problém, s TARDIS ne…“
„Co je tardis?“
„To je na dlouhé vyprávění a právě teď nemám moc času. Není to ironie? Jsem poslední z rasy Pánů času, měl bych ho mít fůru, ale zrovna teď se mi ho jaksi nedostává… Musím jít, Sáro. Vrátím se za chvíli, slibuju,“ a rozběhl se do hloubi domu.
„Ale tam přece není východ!“křikla jsem za ním. Odpovědí mi byl jen zvuk, který jsem znala – dýchání kovového monstra.

Jen klid, třeba to souvisí s tím tardisem, ať už je to cokoli. Hm, rasa Pánů času…vypadal přece jako člověk, anebo to prostě tak zařídil, aby vypadal lidsky? Třeba je ve skutečnosti stejnej hmyzák jako paní Maxová.
Pohlédla jsem na kaluž u svých nohou a otřásla se odporem. A zděšením. Něco se v ní pohnulo, jeden z těch drápů…anebo to byla jen hra světla a stínu?

Bože, jestli se ta zrůda začne skládat dohromady jak ve filmu…chci pryč, musím pryč! Nešlo to. Jediné, čím se mi podařilo pohnout, bylo levé oko.
Řekl, že to za chvilku přejde. Zajímalo by mě, kde studoval medicínu, protože byl evidentně vedle jak ta jedle. Nic nepřešlo. Ale co když pro Pána času trvá chvilka úplně jinou dobu než pro pozemšťana? Ne pár minut, ale třeba hodin nebo dní??? Do té doby tady umřu!

…Nechci umřít… pomoc… kde to jsem?... pomoc!!
Tohle nebylo z mé hlavy. Šepot kolem zase zesílil a nabyl na zoufalství. Teď, když jsem věděla, co se skrývá za voskovými tvářemi, bylo mi na omdlení. Asi začnu ječet.
Kdesi za mnou se cosi pohnulo. Zavrzala podlaha. Lehký vánek mě zašimral na zátylku. Neříkal, že Waxariané loví ve dvojicích?
Začala jsem ječet…

…to bylo poslední, nač si pamatuju zřetelně. Prý vylomili dveře, když jsem ráno nebrala Monice telefon. Prý jsem nedokázala rozumně vysvětlit ten zatuhlý marast okolo, o kterém ani ta nejpodrobnější analýza nezjistila nic než to, že není pozemského původu. Prý jsem s úplně odepsanými hlasivkami jen sípala cosi o E.T.  a nějakém doktorovi.
K doktorovi mě odvezli okamžitě. A jsem tu pořád. Prý už půl roku. Za okny s mřížemi kvetou stromy, takže asi jo. Když máte v sobě sedativa, plyne čas úplně jinak. Slovo „čas“ a „vosk“ prý přede mnou nesmí vyslovit. Jinak ječím do bezvědomí. Už jsou sehraní. Bezvědomí přichází spolu s injekcí do dvou minut.

Dnes je hezky. Spolykala jsem obvyklou dávku tablet a teď koukám z okna. Stejně tak bych mohla hledět do zdi. Je mi to jedno. A nerozhodí mě, ani když se za mnou ozve povědomý kovový zvuk.
Když se ohlédnu, stojí v rohu mé samotky modrá budka. Asi telefonní. Nebo policejní, soudě podle nápisu na jejích dveřích.  Ve dveřích pokoje taky někdo stojí. Sestra. Říkám jí Bachařka a nemám ji ráda. Nejspíš ji přilákal ten kravál.
„Co to, sakra, je? Jak se to sem dostalo?“
Pokrčím rameny. „Vím já?“
„No to si teda odskáčeš, děvenko!“ Třískne dveřmi, zamkne a hned na to se na chodbě rozlehne její řev: „Doktore! Pojďte se! Rychle! Doktore!“

Z budky vyjde známá postava. Oblek o něco víc pomačkaný, vlasy o něco víc rozčepýřené. Ale je to on.
„Sáro! Jsem zpátky! Moment, ale tohle přece není…“
„…jenom chvilka, že… Doktore?“
„ To muzeum. Tohle je… Omlouvám se. Asi uzlík v časovém víru…Vážně, já, nechtěl jsem…“
Stojí přede mnou v rozpacích, jako přistižený kluk, co místo brány trefil balonem něčí okno. Poprvé po půl roce zas něco cítím. Vychutnávám si to, když na něj křičím:
„Šest měsíců není chvilka! Umřela jsem tam, rozumíš, nechals mě tam a já jsem umřela hrůzou!“
„Na mrtvou jsi vážně dost hlučná,“ usměje se a posvítí na mě tou stříbrnou tužkou.
„A navíc jsi úplná chodící lékárna. Co kdybychom odsud vypadli? Potřebuješ vyčistit krev a hlavu.“
„Vypadli? A jak asi? Umíš procházet zdí?“
„Já ne, ale TARDIS ano. Tak pojď, než sem někdo přijde,“ pokyne ke vchodu do té divné budky.
„Jasně, zahrajem si na schovku, deset, dvacet, třicet, už jdu! Do budky nekoukat, tam nikdo není!“
Cítím, že se mě zmocňuje hysterický záchvat smíchu. Nejvyšší čas na injekci.
„Nejvyšší čas zmizet,“ řekne Doktor, popadne mě za ruku a vtáhne dovnitř. Dveře klapnou a mně spadne čelist.

„Vítej v TARDIS. Jo, zevnitř je větší. Něčeho se chytni, cukne to.“
Cukne to - byl hodně slabý výraz.  Ke spadlé čelisti přidávám i zbytek těla. Au. Doktor si mě nevšímá. Zběsile přehazuje páčky na něčem, co vypadá jako řídicí pult, a mně s definitivní platností dojde, že jsem fakt v kosmický lodi a s mimozemšťanem jako pilotem k tomu. Akorát nevím, jestli mám brečet nebo se smát.
„Usměj se,“ řekne. „Bude to fajn výlet, uvidíš. Dlužím ti ho.“
 
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Doctor – rasa: Pánové času, domovská planeta Gallifrey

TARDIS – kosmická loď, schopná se přemístit libovolně v času i prostoru. Díky chameleonímu obvodu se dokázala přizpůsobit jakémukoliv okolí, obvod se bohužel zasekl, takže Tardis  má trvale podobu modré telefonní policejní budky (obvyklé v Anglii v 50.letech). Zevnitř je nekonečně větší než zvenku.

stříbrná věcička – tzv. sonický šroubovák vhodný k otevření a skenování čehokoliv s výjimkou dřeva, a též příležitostně použitelný jako zbraň

River -  River Songová, Doktorova manželka

Knihovna -  planeta v podobě knihovny shromažďující všecky knihy vydané ve vesmíru

Waxarian -  něco, co byste nechtěli potkat večer na opuštěném místě