Představ si, že jdeš bytovkou, ve které jsou téměř všechny dveře otevřené, nebo nejsou vůbec. Kolem tebe pobíhají děti nejrůznějšího věku.  Děláte, že o sobě skoro nevíte, přestože je jim i tobě zřejmé, že na tohle schodiště ani trochu nepatříš. Na to jsi moc hezky oblečená, nemáš ponětí o tom, jaké to je mít hlad, a svoje vlastní rodiče jsi nikdy neviděla souložit. Ani spolu, natož s někým docela cizím. Tvé smysly jsou v pohotovosti. Ve třetím patře ti přímo do ucha výhružně zaštěká pes, kterého se pochopitelně šíleně lekneš. Štěkot je okamžitě přehlušen salvou smíchu. V každém podlaží na tebe dýchne jiná forma smradu a hluku, to asi aby se vzájemně mohly mísit, tak jako všechno tady. Dojdeš až nahoru a zamkneš za sebou jediné dveře, které jdou.

Stojíš v ložnici dcery nejbohatšího chlapa ve městě a zjišťuješ, že maluje stejně blbě jako ta tvoje, taky smrká do kapesníčků z krabičky a pravděpodobně je až po uši zamilovaná. Jen není jisté jestli víc do Kluse, nebo spíš do Dyka. Líbí se ti v hale a v pokoji pro hosty, protože tam visí většina obrazů, které jsi zahlídla v galerii a nechtěla uvěřit tomu, že by si toho nádherného a obrovského Kulhánka někdy někdo mohl koupit. Vždycky když ho nahradil nějaký nový, myslela sis, že jen odcestoval do jiného města, nebo galerie. Saháš na věšák pro bundu, kterou ti tu celou dobu hlídal nějaký chlápek od Zoubka.

Jo tak tohle je blázinec a přitom většina těch oficiálních cvoků vypadá mnohem normálněji, než někteří lidé, které znáš z práce, nebo jsi je potkala cestou sem. Jediné, co tě zaujme je ten nepřehlédnutelně obtěžující klid. I ručičky na tvých hodinkách zvolňují tempo, každý svůj pohyb jako by tady musely nejprve přesně zvážit. Přemýšlíš, jak nejjednodušeji vyjádřit čas v kilogramech a přitom tu nemuset zůstat.

Kolem tvé hlavy líně proletuje skutečný sníh, i když se velmi podobá tomu vánočnímu z reklam. Padá úplně stejně klidně a samozřejmě jako by snad ani netušil, že z nebe na zem. Před tebou se otevírají ohromná ocelová vrata. Uvnitř je o něco málo tepleji než venku, bezvětří je však totožné. Vedou tě po schodištích až ke stropu, odkud máš dokonalý výhled na celý ten obrovský vnitřní prostor vytesaný do skály, dutinu, o jejíž velikosti nemůže mít nikdo z venku ani nejmenší tušení. Dojdeš k úzkému, ostře šikmému tunelu, kterým cestuješ čtyřicet minut vzhůru. Podruhé přestupuješ, ale tentokrát už do vertikálního výtahu. Trochu tě mate, protože bys tu čekala cokoliv, ale tak klasický kus paneláku ani náhodou. Vystupuješ, abys mohla pokořit ještě několik desítek schodů. Bereš za kliku a za sebou slyšíš hlas tvého průvodce „Vítej v Je…“ Jakmile však dveře pootevřeš, tak se do nich něco nesmírnou silou opře. Snažíš se je udržet, což vyústí jen v jejich prudký náraz na vnější stěnu a tvé vytažení ven z bezpečí. Prohrálas, i když byla tvá snaha poctivě obouruční. Ty, vánoční iluze i konec věty je pohlcen bílou tmou. Podvědomě se shrbíš, protože vítr.