Doktor dočetl předposlední stránku detektivního románu a zamyslel se.
Normálně by teď měl knihu odložit, nesnášel konce, takže nikdy nedočítal, ale indicie byly tak nejasné a příběh tak napínavý, že zatoužil vědět, kdo je vrah. Snad by se pro jednou nic nestalo, kdyby porušil svoje zásady.
Modrá budka navíc parkovala na Hadramadracornixu, což byl prťavý a úplně pustý asteroid ( jak alespoň tvrdil skener životních forem), takže by to na něj ani neměl kdo prásknout. Přesto se pro jistotu ještě obezřetně rozhlédl po řídící místnosti, naslinil si prst a opatrně se dotkl papíru.
Otočil na poslední stránku a…ten zatracený skener začal pískat.
A současně někdo zabušil na dveře. Ups! Doktorovi leknutím spadly brýle.
Jakže to říkají pozemšťané? Bůh tě vidí, Bůh všecko vidí…a teď mě asi přišel osobně pokárat, pomyslel si. Jeho provinilý pocit ale okamžitě přehlušila euforie. Páni! Bůh v TARDIS! To tu ještě nebylo! A jestlipak si všimne, že je zevnitř větší?
Doktor odložil knihu, prohrábl si vlasy a pečlivě srovnal motýlka. Potěšeně si zamnul ruce, přistoupil ke dveřím a graciézním pohybem, hodným královského komorníka, je otevřel.
Ale nebyl to Bůh. Pokud teda Bůh nevypadá jako prťavej mužík s legračním kloboukem, šálou a deštníkem.
Hele, to jsem já. Já kdysi dávno.
Ale nebyla to ani jeho bývalá inkarnace.
„Philmolius Humpál, emeritní zástupce První vesmírné pojišťovny, k vašim službám,“ zašveholil mužíček a hned se hrnul dovnitř.

„Ale já si žádné služby neobjednal!“ řekl zaraženě Doktor.
„Ó, tím se netrapte, drahý příteli! Nejde-li hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře…nebo naopak? Každopádně jsem zde stran vypršené pojistné smlouvy…“ začal se hrabat po kapsách, „ podržíte mi to laskavě?“ vrazil Doktorovi do ruky deštník a vylovil ze saka na třikrát složený fascikl. „A tady to máme! Takže TARDIS typu 40…“ rozhlédl se po kontrolní místnosti, „Ano, to souhlasí…“ Ani mrknutím oka nedal najevo úžas nebo překvapení z její velikosti, což Doktora poněkud rozhořčilo.
„Evidenční číslo …“Philmolius hbitě zalezl pod konzoli, chvíli tam šramotil a pak otráveně zabrblal: „…vůbec není vidět! Někdo to tu za A/ celé předělal a za B/ navíc zatřel barvou! Což je ovšem přestupek proti paragrafu 365 smlouvy…“ Zpod konzole se ozvalo škrábání kovu o kov a TARDIS výhružně zakvílela.
„Nechte toho!“ křikl Doktor. „Náhodou si to číslo pamatuju…než jsem ho zatřel. Nevypadalo totiž esteticky. 7888645A9785B3400TA40.“
Mužík vylezl ven, oprášil si kolena a nakoukl do papírů. „Souhlasí. Že jste to neřekl hned,“ dodal vyčítavě. Vzal si zpátky deštník a zavěsil si ho na předloktí.

„Poslyšte, o co tu vlastně jde?“ zeptal se Doktor.
„Přeci o povinné ručení. Bylo sjednáno na tento dopravní prostředek a vypršelo...“pohlédl Philmolius na svůj kapesní orloj, „…právě teď! To nám to letí, že? Na dalších tisíc let musíme uzavřít novou pojistku, příteli drahý, jinak máte dolítáno.“
„TARDIS není žádný dopravní prostředek! Je to stroj času a je živá!“
„Ale to já vím. Má dokonce svou vlastní kategorii, tady, vidíte?... Alive time vehicles,“ klepl prstem do jednoho z papírů. „Což ovšem nic nemění na situaci, že musí mít uzavřeno povinné ručení na škody způsobené provozem.“
„Jaké škody zase? Ona žádné škody nedělá. A vůbec, myslím, že tohle celé je nějaký omyl. Vraťte se laskavě, odkud jste přišel. Já tu mám nějakou neodkladnou…“Doktorův pohled zaletěl k nedočtené knize, „práci. Ano, mám práci, takže kdybyste…“
„Varovali mě, že jednání s Pány času není snadné,“ zamumlal emeritní zástupce. „Dobře – tak jinak. 15 895 trhlin v předivu reality způsobených cestováním v čase a prostoru, škoda osm milionů galaktických kreditů, šest průniků do paralelního vesmíru, škoda tři miliony osm set tisíc galaktických kreditů, dále přemístění planety Země z časové kapsy v Kaskádě Medúzy za použití zakázaného vlečného paprsku, škoda třináct tisíc kreditů…mám pokračovat?“
Doktor zavrtěl hlavou. Ani ve snu by ho nenapadlo, že je každičký pohyb TARDIS takhle evidován. Zauvažoval, jestli si tím má nechat zkazit radost z cestování, a rozhodl se, že ne.

„Zajisté chápete,“ pokračoval Philmolius opatrně, „že takovýto škodní průběh si vyžaduje jistých úprav ve výši pojistného, které nově činí tři tisíce kreditů…“
„Jenom?“
„Za každý rok. A protože smlouva se standardně sjednává na celé milénium…“
„Je to hromada peněz. Ale i kdyby to bylo desetkrát víc… já žádné kredity nemám. Ani jeden. Vážně. Hele,“ Doktor obrátil všecky kapsy a jen tak tak zachytil před pádem sonický šroubovák. Z podšívky levé kapsy odtrhl jedno přilepené Jelly baby a nabídl ho Philmoliovi, který odmítavě mávl rukou.
„První vesmírná pojišťovna netrvá na platbě v kreditech,“ řekl se širokým úsměvem. „Přijímá v odpovídající hodnotě jakoukoliv jinou měnu, například arkadiánské zlato, sontaranské diamantové pecky, prášek z rohu jednorožce, ambru vesmírných velryb, hyperboriovou rudu z Xanthu, slzy novorozených krokodýlů z Yrinole…“
„Nic z toho nevlastním. Nemám ani floka,“ přerušil ho Doktor.
„Pak máte problém.“ Philmoliův úsměv zmizel stejně jako oslovení „drahý příteli“. „Z moci úřední budu nucen vám TARDIS typu 40 zabavit a uložit do depozitu.“

Jestli něco Doktor nesnášel, bylo to slovo „moc“. Vojenské a politické se dokázal většinou postavit, ale ta úřední ho k smrti děsila. Pořád měl v živé paměti příhodu ze své minulé inkarnace, kdy ho po třiceti letech putování konečně dohonila obsílka se soudním zákazem a málem mu zabránila zachránit Zemi, kterou si vybrali jako cvičný terč Hunové.
„Žádná jiná možnost neexistuje?“
Emeritní zástupce se zamyslel. Ve hře byla koneckonců i jeho provize z uzavřené smlouvy. Šéf nebude určitě nadšený, když Philmolius místo balíku peněz dotáhne modrou budku, byť je to stroj času a živý k tomu.
„Mohl byste dát do zástavy nějakou planetu. Děláme to sice neradi, ale vám to poskytne čas k sehnání příslušné částky.“
„Planetu? Ale já nemám ani žádnou planetu!“
„Pravda, Gallifrey už neexistuje, ale tady mám poznámečku...“ zašustil Philmolius papíry, „ že máte velmi úzký vztah právě k Zemi. Mockrát jste ji zachránil, tudíž jsou vám její obyvatelé zavázáni, a zajisté by nic nenamítali, kdyby na jejich planetě nějakou dobu vázlo zástavní právo. Co?“
„Nepřipadá v úvahu!“
„Buď to - nebo jste bez TARDIS!“ odsekl agent.
Doktor si bezděčně začal upravovat motýlka. To je prekérní situace! Kdyby tu aspoň byla Clara, ta by mu určitě poradila. Ale co, slíbit mu to nakonec může…však ono to nějak dopadne.
„Dobře, dohodnuto.“
Philmoliův úsměv se jako mávnutím kouzelného proutku vrátil. „Já věděl, že se domluvíme. Teď jen, než sepíšeme novou smlouvu, bych ještě zkontroloval další místnosti a kapacitu motorů, zda nedošlo od minule k nějakým změnám.“
„Ano, jistě. Tamty dveře. Nenechte se rušit.“

Sotvaže emeritní zástupce vypadl z řídící místnosti, opřel se Doktor o konzoli.
„TARDIS, krásko moje…“
Ozval se tichý zvuk. To TARDIS přikývla na Doktorovu nevyslovenou prosbu a začala přeskupovat a replikovat všechny místnosti. Av že jich bylo...Philmolia Humpála čekala dlouhá šichta.
Doktor se vrhl k zásuvce a začal z ní vyhazovat věci. Mobil ležel samozřejmě až úplně na dně. Rychle vyťukal známé číslo a pak dlouho naslouchal vyzváněcímu tónu. Zvedni to! Prosím tě, zvedni to!
Trvalo dobrých pět minut, než se ozvalo kýžené: „Doktore? Co se děje? “
„Claro, poslouchej, mám v TARDIS pojišťovacího agenta…“
„Cože tam máš?“
„No, jednoho, to je jedno … prostě chce po mně spoustu peněz za povinné ručení! Já nevím, co mám dělat!“
„Pojišťovák? V TARDIS? Povinné ručení…??“
Clara se rozesmála.
„To není směšný!!“ vykřikl Doktor. „Ani trochu! Je to… je to…můžu se ho nějak zbavit?“
„Těžko. Pojišťovák je jako bumerang – vyhodíš ho dveřmi, vrátí se oknem.“
„TARDIS nemá okna.“
„To se jen tak říká. Budeš muset zaplatit. Chceš půjčit?“
„Tolik nemáš. Tolik nemá nikdo. Já jsem… já jsem musel dát do zástavy Zemi…“
„Cože? Ty ses zbláznil, Doktore!“
„Jinak by mi zabavil TARDIS. A já o ni nechci přijít.“
„Uvědomuješ si vůbec, že když ty peníze neseženeš, bude si s námi ta pojišťovna…co to vůbec je za instituci?“
„První vesmírná.“
„Bude si s námi ta První vesmírná moct dělat, co bude chtít? Třeba prodá Zemi Sontaranům! Nebo Dalekům! A ty tomu nezabráníš! Ale bráno z druhé strany – budeš aspoň moct hezky přihlížet z pohodlí své kontrolní místnosti…“
„Tak mi poraď, Claro! Co mám dělat?“
„Podepsals něco?“
„Ne.“
„To je dobře. Nepodepisuj - a mysli. Máš přece stroj času.“

O několik hodin později se do řídící místnosti TARDIS vpotácel totálně vyčerpaný Philmolius Humpál.
„Vzduch,“ zasípal. „Potřebuju na vzduch!“
„Tudy,“ napřáhl Doktor s úsměvem pravičku ke dveřím.
Sotvaže však zdrchaný pojišťovák vyšel ven, zahodili vyděšení toskánští nevolníci pracovní nástroje a s křikem: „Il diavolo! Il diavolo!“ se rozutekli na všecky strany. Těžko říct, jestli to patřilo emeritnímu zástupci První vesmírné nebo modré budce, která se vteřinu na to odmaterializovala tak dovedně, že po ní na pšeničném poli nezbyl ohnutý jediný klas.

A kdesi hluboko ve vesmíru tvor jménem Velká Inteligence vztekle dupnul nohou, patřící doktoru Simeonovi:
„Diletant jeden! Příště se do toho budu muset vložit osobně. A nejde-li to po dobrém, půjde to po zlém, Doktore. Příště se potkáme na Trenzalore.“

A Philmolius Humpál? Když se oklepal z počátečního šoku, změnil si jméno a 13.února1343 spatřila v Pise světlo světa první písemně doložená pojistná smlouva. Inu, vyhoď ho dveřmi…