Někdy mám pocit, že roky letí rychleji, než stárnu. Že ačkoliv se mění letopočet, já jsem pořád stejná. Až ranní pohled do zrcadla mě upozorní na to, že už jsem skutečně v období, kdy takzvaně zraju. A pak to vstávání z postele. Sotva se do ní okolo půlnoci zhroutím, už zvoní budík. Ani ho nemůžu rychle zamáčknout, protože mi pár minut trvá, než rozhýbu alespoň nějaké kosti ve svém těle.
Taky s Kurkou oba tolik pracujeme, že když si chceme spolu pokecat, volíme chvíle, kdy máme oba náhodou stejně noční, a voláme si. Máme tak alespoň jistotu, že nám do řeči nebudou skákat ani naše, ani jiné děti.
Dokonce se mi zdá, že i Silvestr je poslední dobou alespoň dvakrát do roka. Vždyť jsem se ještě nevzpamatovala z toho loňského, a další je skoro za dveřmi. A že ten loňský fakt stál za to.
Ne, žádné hýření, ani kocovina, z toho jsem už opravdu vyrostla, jen trochu moc událostí na jeden den a jednu Jarunu.
A přitom to vypadalo tak nadějně.

Za prvé, měla jsem být slaměná vdova, jelikož Kurka měl trávit  Silvestra na noční. Za druhé, nejstarší oznámil, že bude slavit se svou slečnou ve svém pronajatém bytě. Za třetí, prostřední slíbil, že rozpustí svoje kamarády a cizí děti se rozejdou do svých domovů. Tedy alespoň ty, které nějaký domov mají. Taky mi slíbil, to asi, že jsem byla celý rok tak hodná, že vezme svoji slečnu, a odejdou vítat Nový rok k jejím prarodičům.
Berunka překonala zábrany: „Nemůžu sem nikoho vzít, protože tenhle barák je starej, vy jste všichni divný, a každý cizí člověk by se tady zbláznil“, a pozvala si svoji nejlepší kamarádku, brutálně rodiči přestěhovanou do Prahy.
Vypadalo to na divokou dámskou jízdu nad tyčinkami z listového těsta a svařákem. Doufala jsem, že usnu už po deváté u televize a vyvléknu se tak ze slibované procházky k půlnočnímu ohňostroji.
Večer se vyvíjel podle plánu.

Kamarádka přijela a její rozzářené oči upřené na naši Beruš mi byly důkazem, že jsme možná všichi divný, ale že je u nás asi ráda. Rozválela jsem těsto na tyčky, malé slečny se uvelebily na jídelním stole vedle sebe a vedly se mnou dospělé řeči o tom, co teď frčí v módě a v muzice. Kamarádka mi poradila lepší značku řasenky a zašila Berunce ramínko od podprdy.
Pak jí zavolala maminka. Slyšela jsem jenom jednu půlku rozhovoru, ale i ta půlka mě dojala. Sotva patnáctiletá kamarádka do telefonu říkala:
„Neboj mami, to najdeš. Zkusila jsi ty karabice na chodbě?
…mami, nebreč, po Novém roce přijedu domů a najdeme to. Mami nebul, já vím, že máš o svátcích vždycky deprese, to bude zase dobrý.“
Ukončila hovor a usmála se na mě:
„To víte, přestěhovali jsme se do nového bytu, mamka neví, kde co máme, a o svátcích je vždycky špatná.“
V tom bouchly venkovní dveře.
„Jsou zase tady“, vyhrkla Beruš a já chápala její zděšení. Teď praskne před kamarádkou, že slečna prostředního je divná. A ona je divná. Krásné, bledé, divoké stvoření. Když se napije, tak se pere nebo pláče. Taky jí náš synek zaslouženě přezdívá Eržika. My ostatní členové rodiny jí říkáme Eržo.
Měla pravdu. Doma Eržu vyhodili, ostatně vyhazovali ji často, a tak vlastně pořád bydlela u nás, tak přišli. Ruku v ruce, s batohem na zádech, koukala z něj lahev šampusu.
„Jestli tady bude dělat ostudu, půjde na mráz“, zasyčela jsem na prostředního a odvelela je do pokojíčku.
My ostatní, tedy já a dvě malé ženy, jsme pokračovaly v bezuzdném mejdanu. Synek se občas mihl okolo nás. Tu pro skleničky, tu pro kapesník, tu pro tátovu kytaru. Když se z pokojíčku začal ozývat jeho zpěv a první kytarové akordy, pojala jsem podezření. Když opět proběhl bytem, uhodila jsem na něj:
„Co dělá?“
„Už mi to začíná, mami. Zatím je to dobrý, jenom brečí.“
„Přiveď ji.“ Slitovala jsem se.
Přísahám, že jsem v životě nic tak ošklivého neviděla. Dřív hezká tvář slečny byla celá zpuchlá a všechno na ní nějak teklo. Z obludně oteklých očí slzy a maskara, z nosu sople, z pusy slinty. Litovala jsem synka a překonala se. Objala jsem slečnu a šeptala jí:
„Podívej, kolik nás tady je, a všichni tě máme rádi.“ Bylo to poněkud přehnané tvrzení, ale byl ten Silvestr. Nějak se mi ji podařilo utišit a osušit. A poslala jsem celou tu smečku do města na ohňostroj. Nalila jsem si pořádného panáka, popřála sama sobě hodně štěstí do Nového roku, a zavolala Kurkovi do práce, abych mu poreferovala o naší bujaré oslavě. Než jsem se uklidnila, byli všichni zpátky.
Splasklá slečna zmizela i s naším synkem v pokojíčku, Berunky kamarádka obsadila koupelnu.
„Tak takhle jsem si toho Silvestra mami fakt nepředstavovala,“ stěžovala si Beruš a v očích měla slzy.
„Kde máš kámošku?“ ptám se.
„Brečí v koupelně kvůli nějakýmu klukovi a volá mamce, probírají to spolu.“
Tak jsme s naší holčičkou zůstaly uvězněné v obýváku. V pokojíčku synek konejšil slečnu, kterou opět porazil příval emocí, a rozbulela se nanovo, v naší koupelně plakala kamarádka, tudíž jsme nemohly ani na záchod a hrozilo, že se počůráme. Pustily jsme si Deník Bridget Jonesové a brečely, sice smíchy, u něj taky.
Třeba jsme tenkrát vybrečely příděl slz na několik let dopředu, třeba letos nemám na žádné trápení čas. Zase ten rok tak rychle utekl a Silvestr se blíží. Nevím, jaký bude a kdo u nás zrovna bude. Jenom jedno vím jistě, že toho vytouženého klidu se zase nedočkám.