|
Kobylka
Mikropovídka, nebo báseň v próze? Sám nevím :-)
Kobylka přiklopýtala letos dříve.
Snažil jsem se nedat najevo svůj bezmezný údiv a nabídl jí hned v předsíni domácí podkůvky z nejjemnějšího plyše. Roztrpčeně pohodila hlavou; z jejího gesta bylo zřejmé, že sem, ke mně, přišla s jediným cílem.
Vzal jsem její ovlhlé chřípí do rozechvělých dlaní. Zavrzala pahýly jantarových křídel; skřítkové, poplašeni tímto nezvyklým šramotem, seskočili z vařiče a po gumové skluzavce přívodní šňůry prchali do úkrytu pod bakelitovým štítkem zásuvky.
Z prodřené kapsy vytáhla krabičku cigaret. Kouřili jsme, mlčky. V jejích očích tu svítilo slunce, tu pluly mraky těhotné sněhem.
"Vykopej mi hrob. Prosím..."
Odtrhl jsem tuhý plát linolea a sekáčkem vyznačil do panelu obrys koňského těla.
Práce trvala dlouho.
Když ke konci čtvrtého měsíce umdlely mé paže natolik, že jsem nebyl s to pokračovat dál, napojila mě Kobylka posledním zbytkem svého mléka. Sál jsem zimničně z rozkousaných struků žlutavou tekutinu s příměsí hnisu a rozkládající se krve.
Asi šest neděl nato má společnice usoudila, že hrob je právě tak hluboký, aby v něm mohla spočinout na věčnost.
Odpotácel jsem se do koupelny. Po tvářích mi stékaly slzy. Černé jako smůla a křehčí než radost, tříštily se o chladné dlaždice.
Když jsem se vrátil, Kobylka již v pokoji nebyla. Podlaha se skvěla neporušenou čistotou, jen ve vzduchu zůstalo něco nažloutlého prachu. Na měsícem pomoučené stěně jsem na okamžik zahlédl její skvrnitou lysinku. Otevřel jsem okno a zhluboka se nadechl.
Rozeklaný plamen svíčky je vlaječkou osamění.
Ulehl jsem do naškrobených prostěradel.
- - Když jsem se znovu narodil, na předložce u nohou postele leželo okrové hříbě; slabounce zařehtalo a já v jeho ržání uslyšel foxtrot rýžových košťat.
Léta Páně 2016, dne 18.9. věnováno autorem
Jiří Ryšánek
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
)
