Všimli jste si někdy, že čím víc člověk spěchá a čím víc se přibližuje k cíli, tím pomaleji se čas vleče?

     Bylo pondělní dopoledne, přesto nebyl provoz na hlavním tahu na Prahu nikterak hustý. Letní slunce z protrhaných mraků prosvítalo na vozovku korunami stromů v abstraktní mozaice. Vlastně to vypadalo na celkem příjemný den.

     Cestu znal, jel tudy už nesčetněkrát, a tak si jistě mohl dovolit sešlápnout plyn trochu víc, než předpisy káží. Přijal i hovor:

     „No jistě, budu tam za pár minut. Počkejte na mě.“

     Byl sotva pět kilometrů od místa schůzky. Přejel do levého pruhu a minul jedno, dvě pomalejší auta. Spatřil ho, sotva vjel do levotočivé zatáčky. I ten druhý muž to tu znal jako své boty. Snad odbočoval přes plnou čáru, aby si zkrátil cestu domů, snad ztratil kontrolu nad vozidlem, to nebylo důležité. Podstatné bylo, že se řítil přímo na něj.

     Šlápl na brzdu a zároveň se vrátil do pravého pruhu. Kdyby to neudělal, patrně by ho těsně minul.

     Rána a náraz. A o setinu sekundy další, to jak airbagy vystřelily proti jeho tělu, aby ho přikovaly do sedačky a ochránily před devastující silou, se kterou ho protijedoucí daewoo smetlo ze silnice.

     Tma. Necítil bolest, jen jeho vědomí se s úporností jemu vlastní snažilo prodrat zpět a cestou posbírat kousky ztraceného ponětí.

 

***
 

     „Záchranku! Volal někdo záchranku?“
     „Máme ho vytáhnout?“
     „Radši s ním nehejbejte!“
     „Ty vole, vidíš, čí je to auto?“
     „Kdo je to? Kdo je to?“ 
     „Je to von? Do prdele!“
     „Už jedou!“

     Slyšel hlasy. Mnoho hlasů, ale obsah slov k němu nepronikal. Jsem na oslavě? Opil jsem se a ostatní kolem mě se baví?  V hlavě se mu zhmotnila nejasná vzpomínka, sál plný lidí, většinou známé tváře, otázky novinářů, televizní kamery… To nebyla oslava, na tu tam bylo příliš oficialit. Ženy ve večerních toaletách, muži v oblecích, všichni s patřičně fotogenickými úsměvy na tvářích.

     „Uhněte! Uhněte!“

     Přinutil se otevřít oči. Přes povadlý přední airbag spatřil hustou pavučinu rozbitého čelního skla. Nehoda? Vně vozu slyšel hlasy, ale stále nerozuměl slovům. Musím ven! Rozhodně se musím dostat ven, pomyslel si. Jako kdyby vyslovil magickou formulku, dveře se skřípotem povolily páčidlu.

     „Doktore, je váš!“

                  
     Nejprve spatřil ruce a hned za nimi se do prostoru nad ním nasoukala horní polovina lékařova těla.

     „No výborně, jsi při vědomí. Sleduj můj prst.“ Poslechl. Tvář lékaře mu byla povědomá.

     „Víš, kde jsi?“

     „Ne. Co se… stalo?“ Hrudník měl jako v kleštích. Každý nádech bolel a stál ho hodně sil. Infarkt? Zase?

     „Měl jsi nehodu. Pamatuješ si, kam jsi jel?“

     „Nehodu? Ne. Kdo…?“

     „Byl jsi ve voze sám. Tohle bolí? Můžeš pohnout nohama?“ Doktor zmizel z jeho zorného pole. Odkud já toho člověka znám?

 

     „Zraněný je při vědomí, komunikuje, lehce dezorientovaný. V šoku. Pupily nerozšířené. Vytáhneme ho.“

 

***
 

     Houkání sirény se mu neodbytně zarývá do mozku.    

     „Sakra, nedala by se ta strašná věc vypnout?“

     „Nedala.“ Když se doktor usměje, rozjasní se mu. Pomalu se začíná vzpamatovávat. Bolí ho na prsou a nohy má v jednom ohni, ale žije, dýchá, byť s obtížemi, takže Jedeme dál…

     „Ivo, jak jsem na tom?“

     „Nemluv, namáhá tě to. Máš pohmožděnej hrudník, břicho a dolní končetiny. Airbag ti pořádně upravil ciferník. Byl jsi připoutanej?“

     „Jasně,“ zalže. Ale dost možná si to jen nevybavuje. „ Z ledu jsem byl kolikrát potlučenej mnohem víc.“ Bagatelizuje to stejně, jako před rokem odmávl infarkt. Slabost, jak tomu říkal, ho nejdřív vyděsila. Dokonce v jednom rozhovoru slíbil, že nechá kouření, bude dodržovat dietu, na alkohol už se ani nepodívá… Člověk je prevít, strašně rychle zapomíná.

     „Bolí mě tady,“ sáhne si na prsa. „Asi mi zas hapruje pumpa.“

     „To budou žebra. Vrazil do tebe z boku. Byl by zázrak, kdyby se ti nějaký nepolámalo. Ale neboj, chirurgové tě zase poskládaj. Ještě se spolu něco nachodíme po greenu.“

     Záchranka zastavuje a siréna konečně utichá. Nosítka drcnou, když je vytáhnou z vozu. Lékaři si předají raport, ale on je neposlouchá. Ivo se pak k němu ještě vrátí a stiskne mu dlaň:

     „Tak zlom vaz, kouči. Uvidíme se.“

     „No jasně. Hlavně se z toho neposrat.“  Má před sebou posledních pár desítek minut života, ale to zatím nikdo netuší.