|
Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
|
|
H. P. Lovecraft: Houby z Yuggothu
Když jsem zjistila, že H. P. Lovecraft napsal sbírku sonetů, a ta že je dosud nepřeložená, neodolala jsem: tu je můj vůbec první pokus o překlad (zatím první tři, a budou-li se líbit, přidám další).
I. Kniha
Jsou místa temná, prašná, zpola zapadlá
v zákrutech starých ulic přístavních
podivnými naplaveninami páchnoucích
kde západní vítr kroutí mhu v divná chapadla.
Pokřivená výloha kouřem a mrazem zašedlá
knihy v zkrouceným stromům podobných
hromadách od podlahy k stropu hnijících
starých, vetchých, laciných mne zvábila.
Vstoupil jsem okouzlen, z pavučinné hromady
vzal první knihu a počal jí listovat,
rozechvěn podivnými slovy, jež záhady
zdála se ukrývat příšerné, kdo mohl je jen znát.
Pak hledaje prodavače oněch knih
nenašel jsem nic než zlomyslný smích.
II. Pronásledování
Ukryl jsem knihu pod kabátem, snaže
se skrýt tu věc všem zrakům pomístním;
spěšně jsem míjel staré přístavy a pláže
často otáčeje hlavu, krokem nervózním.
Matná, kradmá okna z cihel drolivých
zahlížela na mne, když jsem spěchal kolem nich
a mysle na to, co skrývají, jsem tíh
po záblesku vykoupení, čistých oblacích.
Nikdo neviděl mne vzít tu věc
- však tupý smích v hlavě se mi ozýval
a hádal jsem, jaká nočně zlá slova přec
krčí se v tom svazku, jejž jsem vzal.
Cesta zpodivněla – zdi všecky stejné, šílenství –
a daleko za mnou kročeje neviděné zní.
III. Klíč
Nevím, jaké zákruty s divným echem
těch přímořských ulic nesly mne domů zas,
však na zápraží třásl jsem se, bledý spěchem
bych šel dál a ke dveřím dal zátaras.
Měl jsem knihu, která zná cestu k prahu
a přes prázdnotu vesmírových lánů
jež drží bezdimenzní světy v šachu
a ztracené věky střeží pro dobro jejich pánů.
Konečně můj byl klíč k těm vizím matným:
z červánků věže a soumračný dumný hvozd;
v propastech za zeměkoule krajem samým
krčícím se vzpomínkám na nikdykonečnost.
Můj byl klíč, však jen jsem used‘ ve křeslo
okno podkrovní se úderem slabě otřáslo.
Léta Páně 2016, dne 25.11. věnováno autorem
Nyneiva
|
|
|
|
|
|

|
|
Jo, to je možná to nejlepší, cos mohla udělat. (Za porušení Copyrightu se toto považovat nedá.) A vidím, že jsem byl hodně tvrdý kritik. Chtělo by to jistě přečíst i celou knihu, aby byl překladatel zatažen do děje a všech jeho okolností, tedy takzvaně v obraze. Na poprání se s překladem bych nyní ale nenašel čas.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Tak mě napadá, že nejjednodušší bude přiložit k překladu i původní znění básní, abyste vy angličtiny znalí mohli posoudit, zda je kostrbatost sonetů způsobená jen amatérským překladem. Vím, že to není nic moc, a kritiku pokorně přijímám. Nicméně bych se ráda alespoň trochu obhájila tím, že on Lovecraft taky nebyl žádný Shakespeare...:
I. The Book
The place was dark and dusty and half-lost
In tangles of old alleys near the quays,
Reeking of strange things brought in from the seas,
And with queer curls of fog that west winds tossed.
Small lozenge panes, obscured by smoke and frost,
Just shewed the books, in piles like twisted trees,
Rotting from floor to roof—congeries
Of crumbling elder lore at little cost.
I entered, charmed, and from a cobwebbed heap
Took up the nearest tome and thumbed it through,
Trembling at curious words that seemed to keep
Some secret, monstrous if one only knew.
Then, looking for some seller old in craft,
I could find nothing but a voice that laughed.
II. Pursuit
I held the book beneath my coat, at pains
To hide the thing from sight in such a place;
Hurrying through the ancient harbor lanes
With often-turning head and nervous pace.
Dull, furtive windows in old tottering brick
Peered at me oddly as I hastened by,
And thinking what they sheltered, I grew sick
For a redeeming glimpse of clean blue sky.
No one had seen me take the thing—but still
A blank laugh echoed in my whirling head,
And I could guess what nighted worlds of ill
Lurked in that volume I had coveted.
The way grew strange—the walls alike and madding—
And far behind me, unseen feet were padding.
III. The Key
I do not know what windings in the waste
Of those strange sea-lanes brought me home once more,
But on my porch I trembled, white with haste
To get inside and bolt the heavy door.
I had the book that told the hidden way
Across the void and through the space-hung screens
That hold the undimensioned worlds at bay,
And keep lost aeons to their own demesnes.
At last the key was mine to those vague visions
Of sunset spires and twilight woods that brood
Dim in the gulfs beyond this earth’s precisions,
Lurking as memories of infinitude.
The key was mine, but as I sat there mumbling,
The attic window shook with a faint fumbling.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Nejsem sice profesionální překladatel, a už vůbec ne literatury, či dokonce básní, ale jako občasnému fušéru do překládání mi něco našeptává, že držet se v poezii (narozdíl od odborného textu) co nejdoslovněji originálu je cestou když ne do záhuby, tak k nekvalitě. A v nemalé míře v krásné literatuře záleží na tom, jak dobrý je překladatel uměleckostylisticky i technicky v jazyce, do nějž překládá, zvláště pak u té poezie. A že musí znát i idiomatická a jiná zákoutí (rčení, přísloví, slangy různých vrstev, ...) originálního jazyka, i třeba všelijaké reálie z historie, společenskopolitického dění, sportu, ... země autora, z jehož jazyka překládá, je nasnadě.
Takže tvá skála byla nejen vysoká, ale lezecky i obtížná.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Znám úskalí a obtížnost překladu, zvláště básně ve starší jazykové formě.
Taky jsem se o několik překladů pokusil. Můj názor je, že není nutno bezpodmínečně trvat na důsledném překladu orginálu. Je nutno zachovat básnickou formu a obsah. To ano, ale slovní vazby lze přizpůsobit současné češtině, jen s náznaky archismů původního textu.
A i v překladu jde o zachování dobrého rytmu a kvality rýmu. (ve křeslo / otřáslo _ ?)
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Tak jo - dostalas mě. Přiznávám dobrovolně, že jsem sonet uvádějící tvou povídku sice přečetla, stejně jako tu vysvětlivku o překladu, ale pak jsem na něj, stržena dobrodružstvím Doktora, jeho mimozemského společníka Kšarůůa a Járy Cimrmana na Yuggothu naprosto a zcela zapomněla. Kaju se. Na druhou stranu bych k téhle povídce, kterou beru i jako jakousi poctu Lovecraftovi, jeho poezii ani nepotřebovala ( i když je mi jasné, že pro tebe jako autorku to byla jemná vodicí linka, o kterou ses chtěla s čtenáři podělit).
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Tesso: zrovna tys určitě tušení měla. Z tohohle "podhoubí" přece vyrostla moje zatím poslední povídka s Kšarůůem, kterou jsem uvedla jedním ze sonetů.
Ve spojování slov - jako nikdykonečnost - se Lovecraft zjevně vyžíval, a jelikož mě to bavilo, snažila jsem se v tomto ohledu - jakož i jiných - zůstat co nejvěrnější originálu.
Pokud jde o pokračování, dál už je to spíš co sonet, to námět na samostatnou povídku (jimiž ve své podstatě jsou...).
Špáďo: Díky za kritiku, a ano, můj typický přístup k čemukoli je vyhlédnout si tu nejvyšší skálu v okolí a začít od ní. Mírně archaická angličtina, snaha o dodržení rytmu a rýmu, která mi dělá potíže i v češtině, a zároveň pokus o co nejvěrnější překlad co do významu a atmosféry... ale myslím, že alespoň něco málo z toho kulhání má na svědomí sám originál. On Lovecraft napsal celou sbírku (36 sonetů) během jednoho týdne. Na kvalitě je to trochu znát.
A já, protože mi ta skála byla ještě málo vysoká, jsem se překladu rozhodla též věnovat týden.
Na kvalitě je to... no, co mám povídat. 
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Vítej! Asi ses pustila na hodně vysokou skálu. První sonet mi přišel logicky značně pokulhávající, a to díky nepřehledné struktuře textu vět a nevhodnému zlomu veršů. S kvalitou rýmů by se jistě také dalo dost udělat. Ve všech sonetech. Sílu dopadu originálního textu se ti podařilo zřejmě zachovat, potud velmi dobré. Ke kvalitě (jazykové) Tvého Tessou uvedeného textu má zde Tvá básnická prvotina ještě dost daleko. O to zbývá více prostoru ku zlepšování, a proto je se nač těšit.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Lovecraft a sonety? Neměla jsem tušení, že psal i tohle. No, začetla jsem se.
Úvodní sonet mě nijak neoslovil, byť atmosféru nastínil celkem věrohodně. Od "zlomyslného smíchu" to ovšem začalo být jiné. Druhou báseň jsem si opravdu užívala ( i s lehkou husinou na zádech).
U třetí, kde už to dějově začíná nabírat grády,mi přišel chvílemi trochu rozhozený rytmus. Neznám teda originál, ale někde bych volila i trochu jiná slova (on ani překlad není o překladu, jako spíš o přebásnění).
Jen takovýnápad:
měl jsem knihu, co zná cestu k prahu
a přes prázdnotu universa lánů,
jež bez rozměrů světy drží v šachu
ztracené věky střeží pro dobro jich pánů
vím, že "jich" je zastaralý tvar, ale tak nějak se mi tam hodí.
"Nikdykonečnost" je parádní slovo 
No, jsem zvědavá, jak to bude dál...tajemná kniha je vždycky tahák, ať už se v ní skrývá cokoliv.
|
|
|
|