Levá dva, levá dva…

Jako předzvěst nevyhnutelného zněl kalným říjnovým ránem pravidelný zvuk dusajících bagančat. Avšak vnímavému uchu nemohla uniknout jistá drobná odchylka z rytmu.
Její původce, vysoký tmavovlasý muž, pochodoval sice s pohledem předpisově upřeným vpřed, avšak zcela mechanicky a o zlomek sekundy později než ostatní. V obličeji, bezvýrazně zamyšleném, chybělo ono zarputilé odhodlání, které se zračilo ve tvářích jeho druhů. Odhodlání splnit svou povinnost, byť obtížnější než jindy, neboť šlo o ženu.
O Tu ženu.

Ani ve snu by ho nenapadlo, že se s ní znovu setká tváří v tvář. Ne, že by si to za neklidných mladických nocí nepředstavoval…ale takhle ne. Takhle se to stát nemělo.

Poprvé (bože, je to možné, že od té chvíle už uplynulo dobrých deset let?) ji uviděl v jednom z oněch podniků, kterých bylo po městě jako naseto, a kam ho otec tehdy v noci vzal s sebou, aby mu – jak s lišáckým úsměvem pravil - „ukázal skutečný život a udělal z něj chlapa“.
V dusném příšeří, umocněném modravými závoji cigaretového dýmu, zazářila jako slunce.
Lesk jejích šperků však nemohl konkurovat třpytu očí, jež přelétaly od jednoho muže ke druhému. Ten kratičký okamžik, kdy utkvěly i na něm, vytáhlém mladíčkovi, si bude pamatovat nadosmrti.
I to, co následovalo…exotické, dráždivé, dechberoucí… A taky provokativní, zhýralé a nestoudné… záleželo na úhlu pohledu.
A když bylo po všem, otec si zapálil doutník. Nepatrně se mu třásly prsty i hlas, přesto ucedil světaznale: „Děvka… Ale talentovaná. Ta to někam dotáhne,“ dodal prorocky.

Dotáhla. Znali ji všichni, plnila titulní stránky novin.
Než přišla válka.
Než „krásná epocha“ zmizela navždy v propadlišti dějin.

                                                     ........

Zastavit, stát!

Válka všecko zničila.
Strhla Evropě zástěrku blahobytu a dekadence a odhalila nahotu plnou utrpení, v němž se životy jejích obyvatel už navždy převrátily vzhůru nohama.

Nikoho rázem nezajímaly příběhy jako z Tisíce a jedné noci, kterými Ta žena opředla svou osobu, ani její umělecká čísla. Obojí už začínalo být trochu vyčpělé, ale ona by si to ani za svět nepřipustila. Zvyklá žít na vysoké noze teď s obavami pozorovala, jak ji opouštějí milenci i peníze – to druhé navíc velmi znepokojivou rychlostí.

Musela vzít rozum do hrsti a zabojovat. Stejně jako když se před lety vrátila z Orientu, kde prožila několik let po boku o mnoho staršího manžela. Vzájemné neshody i trauma ze smrti syna nakonec vedly k rozvodu.

Tehdy se také musela o sebe postarat sama – a podařilo se jí to.

Tak proč ne teď?

Popadla tedy příležitost za pačesy.
Nebylo to těžké, stačilo pochopit nastalé změny a hrát podle nových pravidel.

A nejlíp na obě strany – pochopitelně za dvojnásobnou odměnu.

             ............
 

 

Šátek přes oči odmítla.
Jestli je tohle všechno jen zvrácená hra některého z jejích bývalých, vysoce postavených milenců, jak pořád ještě naivně doufala, chtěla mu vidět do tváře, až jí to přijde oznámit.

A jestli není… chtěla vidět do tváří těm, kdo na ni mířili.
Vždycky se dívala mužům do tváří, zatímco oni s neskrývanou chtivostí bloudili pohledem po jejím nahém těle. Dávalo jí to pocit moci, kterou pak neváhala využít ve svůj prospěch.

Zdálo se to tak snadné - tu pozorně poslouchat, tam utrousit slovo, a jinde podat hlášení. S lehkostí poletovala mezi muži i státy, aniž si všimla, že získané informace nemají skoro žádnou hodnotu, že ona tu hru neovládá, ale stává se jejím předmětem. A nakonec i obětí.

Připravit!
Pal!

Říká se, že ze všech těch vystřelených ran byly jen tři smrtelné. Není divu. Vždycky se dívala mužům do očí…

A říká se toho mnohem víc.
O Té ženě existuje celá legenda – podobna bublině je sice uvnitř prázdná, ale na ten zářivý duhový povrch se nedá zapomenout. Ani po stovce let, které letos uplynou od její smrti.