Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Jak jsem (ne)potkala Doktora /2/
TT  neboli Terrible Traveling

„Our bus missed…“
Nikdy bych nečekala, že své bezmála dvouleté studium angličtiny zúročím takovýmhle jazykovým paskvilem. Že to bude první věta, kterou v Británii vypustím z úst, vyhrknutá v totálním stresu, věta, na jejímž významu by ovšem nic nezměnila ani správná gramatika.
 Protože ten autobus byl skutečně fuč.
 Profičel kolem nás přesně ve chvíli, kdy jsme vyběhli z terminálu gatwického letiště, a než nabral kurs na Londýn, ještě laškovně bliknul zadními světly. A bylo vymalováno. Z jízdenky zakoupené přes internet na tento konkrétní spoj jsme teď mohli tak akorát udělat vlaštovku a poslat ji stejným směrem.

Ukázalo se, že padesátiminutová časová rezerva je naprosto nedostačující, máte-li překonat pár set metrů chodeb a pak se v příletové hale vmáčknout mezi další tři stovky cestujících, které  rychlostí hada postiženého obrnou procházejí přes elektronické odbavovací přepážky.
Zasunout pas do chytré mašinky, nechat ho oskenovat.
Vlézt do malé klícky, nechat oskenovat sebe.
Projít na druhou stranu.
Jak prosté.
Ovšem běda, když nestojíte přesně na šlapkách namalovaných na podlaze a nehledíte přímo do objektivu a světlých zítřků pod vládou umělé inteligence - ten elektronický blbec vás nepustí z klece ven.
Pak se přiloudá maník v uniformě a pod jeho bdělým dohledem musíte celý rituál zopakovat. Jste-li zvláště nepoddajný jedinec, tak klidně i dvakrát.
Tiché zoufalství, které se mě postupně zmocňovalo při pohledu na hodinky, se změnilo v amok při pohledu na chudáky lapené v pasti technologického pokroku.
Pohled na mizející National Express byl poslední kapkou. Další jel až za hodinu, což znamenalo, že spoj z Londýna do Cardiffu nechytíme rovněž.
Teď by se nám fakticky šikla TARDIS, jenže Doktor nikdy není k mání, když ho člověk potřebuje.

Zatímco já tupě zírala na špičky svých bot, manžel aktivoval „přítelkyni na telefonu“.
Dcera nám ochotně sdělila, že se do Londýna můžeme dostat vlakem, který ovšem odjíždí přesně za minutu, což by nestihl ani Usain Bolt, a to i kdyby čirou náhodou věděl, kde se ta železniční stanice nachází.
 A přesně v té chvíli se zjevila paní v červené vestě s nápisem National Express, a já se k ní vrhla, mávajíc cárem papíru, který byl ještě před chvílí platnou jízdenkou - a vyslovila onu příšernou větu.
„Yes, it’s gone,“ připustila dáma klidně a dodala cosi, z čehož jsem rozuměla jedině „wait, please“, načež pokynula směrem ke skupince lidí se stejnými papíry v rukou. Hurá, nejsme v tom sami.
Jali jsme se tedy čekat. Nic jiného se stejně dělat nedalo.
Za půl hodiny přijel jiný, prázdný autobus, my do něj byli usazeni, a nadšeni, jakou máme kliku (neboť naděje na dodržení původního plánu stále žila), vyjeli z Gatwicku. Netušili jsme ovšem, že pro tento den je to naše klika poslední.
Původní svižná jízda se záhy změnila v plížení, jelikož nastala špička, aut bylo jako komárů za vlhkého léta a semafory se rozhodly, že jim nejlíp sluší červená. Zkrátím to.
Když nás bus vyplivl na konečné, čítalo zpoždění další hodinu.

Nádraží Victoria Coach Station funguje tady uprostřed Londýna už úctyhodných osmdesát pět let a milovníkům stylu art deco jistě udělá radost pohled na tuto impozantní budovu. Její vnitřek už tak úžasně nepůsobí. Je až po strop bíle vykachlíkovaný, čímž poněkud připomíná obří veřejné záchodky.
Dojem nám nespravil ani chlapík za přepážkou informací. Strohým „definitely not“ nás odmávl jako obtížný hmyz a nonverbálně dodal, kam si teď už propadlou jízdenku do Cardiffu můžeme strčit.
Takže jsme dali sbohem šestatřiceti librám a s novými lístky usedli do dalšího busu. Bylo půl šesté večer a před námi poslední skoro čtyři hodiny cesty.
 Ó, kéž by!

Že se v Británii jezdí vlevo, je známá věc. Nebýt německé okupace, kdy se změnila pravidla silničního provozu, měli bychom to dneska stejně.
No, nemáme, takže jste-li turista-chodec a chcete-li zůstat naživu, pak je nutno rozhlédnout se při přecházení napřed doprava a pak doleva.
Jste-li turista- řidič, budete to mít krapet složitější. Při ježdění po Londýně však musíte počítat s tím, že sem ještě nedorazila vymoženost zvaná „zelená vlna“.
Semaforů je na ulicích jako naseto a všecky do jednoho hrají s lidmi za volantem potměšilou hru.
Ve chvíli, kdy se rozjedete na zelenou, na semaforu před vámi, vzdáleném nějakých třicet metrů, naskočí červená a svítí ještě hodnou chvíli poté, co před ním poslušně zastavíte. Během čekání máte možnost obdivovat architektonické detaily budov, pozorovat chodce a závidět jim jejich rychlost, případně se bavit na úkor chudáků, kteří se do popojíždějící kolony snaží nacpat z bočních ulic.
A když konečně blikne zelená, na semaforu před vámi…no však víte. Projet na volno najednou přes dva semafory zvládne jen zkušený silniční pirát, a to náš řidič nebyl.

 Hodinky ukazovaly už půl osmé a my pořád ještě absolvovali vyhlídkovou jízdu Londýnem. Popravdě, nedivila bych se, kdyby na jedné z těch nesčetných křižovatek vystoupil a oběsil se na nejbližším stromě. Ale on byl zkušený profík a své emoce si schoval na dobu, kdy jsme konečně opustili britskou metropoli.
A pak je všechny vložil do plynového pedálu. Fičeli jsme po prázdné dálnici jako formule jedna.
Zanedlouho na nás zdálky mávla vlajka na věži windsorského hradu a pak se kolem rozhostil soumrak, padající na placatou anglickou krajinu.
 
Když jsme konečně dorazili k Severn Bridge, svítily už na nebi hvězdy a Wales byl skoro na dosah.
Severn, nejdelší řeka Spojeného království, měří 310 km a tvoří přirozenou hranici mezi Anglií a Walesem. My ho přejížděli po visutém mostě z roku 1966 v místě, kde se jeho tok dramaticky rozšiřuje do širokého nálevkovitého ústí, zvaného estuár, a vlévá se do moře.
Do Cardiffu zbývalo necelých padesát kilometrů a do zavření recepce v našem hostelu necelá hodina.
Stihli jsme to i s trochou nezbytného bloudění po nočním městě jen taktak.

Nomad Backpacker nás přijal do své pohostinné viktoriánské náruče, my si v kuchyňce uvařili šálek půlnočního čaje a upadli do postelí.
Od chvíle, kdy jsme doma vykročili z vrat, uplynulo přesně sedmnáct hodin. Za dob Keltů by stejná cesta trvala tři měsíce. Přinejmenším.
Takže to byla vlastně pohoda…
Léta Páně 2017, dne 9.6. věnováno autorem Tessa
Share
  
16.6.2017 | 21:38    Tessa

Kdyby všecko klaplo na minutu a do puntíku přesně, tuhle kapitolu bych vypustila. Ušetřila bych sebe spousty slov o ničem a vás nudy.
16.6.2017 | 21:20    Sendy

A teď si vem, že by všechno klapalo, autobusy neujížděly, ani se nezpožďovaly, na semaforech by svítila jen a jen zelená... Musela by sis nějaký ten průšvih vymyslet, abys nám vyloudila úsměv na tváří. Úsměv pochopení, samozřejmě. I té větě jsem rozuměla beze zbytku. A to se na angličtinu chodím ztrapňovat už desítky let... Smích (Nebo právě proto?) 
16.6.2017 | 16:28    Tessa

Hanele: Za uši? To není fér! Já ve stresu nemluvím srozumitelně ani česky....
 
Doremifa: No ba, nic tak nepotěší jako cizí smůla. I když ne vždycky. Nám zase při jednom výletu okradli v Neapoli rovněž účastnici zájezdu - asi deset minut poté, co jsme byli důrazně varováni, abychom si hlídali kabelky a baťůžky, páč se v  Neapoli krade. Delegátku možná potěšilo, jak rychle dal neznámý poberta jejím slovům za pravdu, nás ostatní ( o té paní ani nemluvě) to naopak nepotěšilo vůbec, páč jsme místo prohlížení památek stáli hodinu před policejní stanicí, kde se ten incident řešil.
 
krizekkk: Jsem zvědavá. Jestli přijde. Ta teleportace. Někdy. Zatím nic.
12.6.2017 | 13:49    hanele m

za tu větu eště dostaneš za uši  Tytyty
ale jinak žádná nuda, výborně napsaná reportáž! Úsměv
10.6.2017 | 11:19    Doremifa

...ano. Proč se tak dobře píše o průs...švihách (...švizích). Nám zase na trajektu arestovali jednu účastnici zájezdu s odůvodněvím, že loupila v místní sámošce. Pravda to nebyla, nic jí nedokázal ani videozázmam bdělého oka, ale my se se vraceli s mnohahodinovým zpožděním a ta paní nactiutrhána a s přesvědčením že musí United Kingdom donutit k nějaké satisfakci...no, pak se na to vykašlala. 
Pěkně se to čte. Kuju. :)
10.6.2017 | 6:38    krizekkk

Jednou ta teleportace přijde... Mrk
Prej had postiženej obrnou... Smích Řežu se tu.
9.6.2017 | 22:22    Tessa

Říká se, že cesta je víc než samotný cíl. No, v tomhle případě to teda neplatilo. Vím, že to byl poněkud nudný kousek, ale bez něj by moje cardiffská mozaika nebyla kompletní. Dík za vpuštění.
9.6.2017 | 16:18    JC senior

Za dob Keltů tři měsíce, ale bez stresu. Dnes bez stresu by se to dalo zvládnout za tři dny, ale dovolená by sestávala jen z cesty do Cardiffu a zpět.
Ó Bóže
Takže půlnoční čaj a očekávání lepších časů.
**