Říkalo se jí „šití“. Truhla, spíše dřevěná truhlička velikosti menší krabice od bot s odnímatelným víkem. Krásně lesklý mahagonový povrch přímo vybízel k pohlazení. Zdědili jsme ji po mé babičce a ona ji měla možná také po své babičce, ale vzdor vážnosti, které se truhlička v naší rodině těšila, jsem do ní nikdy nenahlédl. Až dnes.

Ráno jako obvykle, po sprše atd., jsem zalil instantní  Nescafe classic a oblékl čistou košili. A moje první slova toho dne byla: Jů a Hele, dole chybí knoflík.

Snad to nebude až takový problém, než se vychladí káva, nachystám si jehlu, niti a nový knoflík. A vyndal jsem „šití“ ze skříně.

Může-li něco dopadnout špatně…, znáte to. Truhlička se vymkla mému zřejmě neobratnému sevření a spadla na zem. Víko odskočilo, knoflíky různých barev, tvarů a velikostí se rozběhly po pokoji, nitě se začaly odvíjet, nůžky se obřadně zapíchly do koberce, jehly výstražně napřímily hroty a vzorný hlavostoj předvedl hříbek na štupování ponožek. Holá hrůza...

Ignoroval jsem artrózu druhého stupně, kterou se pyšní moje pravé koleno, a se vzpomínkou na Popelku začal sbírat. Káva mezitím poslušně chladla.

Dostat všechny posbírané věci na své místo zpět do truhličky se rovnalo úsilí manipulace s ježkem v kleci. Ale povedlo se a spokojeně jsem truhličku zavřel. Poněkud opožděně jsem si však uvědomil, že ale stále nemám jehlu, niti ani vhodný knoflík, což měl být cíl této neslibně se vyvinuté akce.

Vypil jsem zcela studenou kávu a s obezřetností a citem opraváře orloje zalovil v truhličce znovu.

Mám! Mám vše potřebné i knoflík je od originálu téměř nerozeznatelný. Chci začít přišívat, ale něco tu nehraje. A opět: Jů a Hele, on ten dole chybějící knoflík je nahoře u krku, kde zase chybí dírka.

Oddechl jsem si. Temná vidina zasukované niti, rozpíchaného prstu a ztracené jehly zrůžověla a rozplynula se. No, alespoň jsem konečně poznal tajemství babiččiny truhly.

*