Odehrává se v paralelním vesmíru, na Zemi, která je skoro, ale ne úplně stejná jako ta naše.
Tip:rozhodnete-li se číst, pak pro osvěžení paměti (přece jen jsou to už skoro 3 roky) a zachování návaznosti děje by možná stálo za to zopáknout si napřed kapitolu Ti, kdo spolu mlčí (publikováno 21.7.2015). Ta navíc doznala drobné úpravy, neboť jsem původně jaksi nepočítala, že budu psát pokračování. Ale Sára s Davidem mi nedali na vybranou ....
 

.......................................                                                 

 

 

Svatební den by měl být plný radosti a štěstí.
No dobrá, možná taky i trochy zmatků, nervozity a dojatých slz.
Ale neměl by to být den, v němž jedním rázem přijdete o dvě děti.

Ano, pořád jsem za Annie, můj klon, cítila zodpovědnost a považovala ji tak říkajíc za vlastního potomka. Jenže ona mi toho dne, kdy se vdávala, otevřela oči.
A udělala to svým obvyklým přímočarým způsobem.
„Já už se sem nevrátím, Sáro,“ řekla zničehonic, zrovna když jsem jí před zrcadlem pomáhala do nadýchaných bílých šatů s vlečkou.
„Cože?“
„Slyšíš dobře, ne-vrá-tím se do Británie,“ opakovala tónem, který by mě jindy vytočil. Nesnáším, když se se mnou mluví jak s retardovaným batoletem.
„Koupili jsme s Nedem na Korfu dům a našli si tam práci. Nejedem jen na svatební cestu, jedeme tam natrvalo žít. A nechceme, teda já nechci, abys za námi někdy přijela.“

Bylo to jako úder na solar. Možná horší.
Zalapala jsem po dechu a zmohla se na pouhé: „Proč?“
„Pro tohle,“ vzala mou hlavu a přitáhla ji ke své. „Vidíš?“
Ze zrcadla na nás zírala dvojice identických tváří, jedna z nich na pohled o něco mladší a svěžejší.
Ta moje.
„A nebude to lepší,“ řekla hořce Annie. „Už se nedá ani předstírat, že jsme dvojčata. Brzo budu vypadat jako tvá starší sestra a za pár let co? Budeš mě vydávat za svou matku? Protože já stárnu, ale ty ne. Není to fér.“
Nebylo, ale já s tím nemohla nic dělat.

Dlouho jsem před tím faktem zavírala oči. Vždyť která žena by nechtěla pořád vypadat na jednadvacet?
Jenže Annie vyrostla a dospěla, a lidé, vedle kterých jsme všichni roky spokojeně žili, si nás začali plést. A mít různé narážky.
Odstěhovali jsme se ze Skotska do Cornwallu a nějakou dobu byl klid.

David měl pro tenhle jev jediné vysvětlení.
Tedy spíš teorii, protože ani on si nebyl stoprocentně jistý. Regenerační energie v mém těle, která se aktivovala při Doktorově proměně, mi „zakonzervovala“ DNA. Buňky sice pokračovaly dál v normálním životním cyklu, odumíraly a byly nahrazovány novými, odolávaly však všem degenerativním změnám, jež s sebou nese postupující věk.
A totéž potkalo i Davida, stále vyhlížel jako pětatřicátník. Byl sice nejméně ze tří čtvrtin Pán času, ke kompletnímu přepsání těla to nestačilo.
„Naštěstí,“ řekla jsem. „Protože vážně nevím, jak bych vysvětlila, že mám doma úplně novýho chlapa pokaždé, když se Doktor rozhodne regenerovat. No, není to blázinec? Takový Jack Harkness je nesmrtelný, ale stárne. Pomalu, ale jistě. My dva nestárneme, zato umřeme. Zítra můžu vlítnout pod auto a bude vymalováno.“
„Opovaž se!“ zahrozil mi a pak zamyšleně dodal: „Vlastně jsem rád, že tu není Rose. Slíbil jsem jí, že zestárneme spolu. Jak vidno, jen těžko bych to mohl dodržet.“

Annie u tohohle rozhovoru nebyla. Ale i kdyby, nic by se tím nezměnilo. Jako dítě i teenager bývala směrem ke mně vždycky trochu odtažitá a nepřístupná, a mnohem líp si rozuměla s Davidem. Možná proto, že on věděl, jaké to je – být Ten druhý.

„Není to fér, ale já za to nemůžu, Annie. Věř mi.“
„Možná nemůžeš, ale stejně tě už nechci nikdy vidět.“ A bylo to definitivní.
„Zapneš mi, prosím tě, ten knoflíček vzadu? Nedosáhnu si tam,“ dodala, jako by se nechumelilo, a já jí ten knoflíček zapnula a další hodiny prožila jako ve snu, přemítajíc, kde jsem udělala chybu.

A pak se kousek od svatební tabule zhmotnila modrá budka…

Jsou slova, které zní na první poslech dobře, hladce a konejšivě, ale když si je opakujete podesáté, začne z nich vykukovat skepse jako klokaní mládě z matčiny kapsy.
Ví bůh, že jsem si ta Davidova slova o dobrých rukou, ve kterých teď náš Danny je, opakovala stále častěji, jak hodiny od synova zmizení ubíhaly a měnily se ve dny. Po týdnu vyvřela skepse na povrch a po čtrnácti dnech začala dostávat podobu skrývaného zoufalství, které ještě více zesiloval dům, tak náhle prázdný a tichý.
Oba jsme moc dobře věděli, že cestování s Doktorem je všecko jiné, jen ne procházka růžovou zahradou. A jestli stáli sami dva proti přesile těch bezcitných monster…

David se tvářil, že je v pohodě, ale občas jsem ho přistihla, jak zírá na oblohu, a v obličeji má vepsáno MOJE VINA.
Stále častěji se po příchodu ze školy zavíral v zahradním domku a já nenašla nikdy odvahu tam za ním jít, ze strachu, že uvidím jeho tvář – Doktorovu tvář – staženou bolestí. To už jsem znovu nechtěla zažít. Jenže minulost jakoby začala procitat a znovu prosakovat do našeho života.
V noci jsem se budila, pevně přesvědčena, že slyším zvuk přistávající TARDIS, a můj trhaný spánek vyplňovaly sny, v nichž se znovu vraceli…Dalekové, plačící andělé, nosatci…

A ještě ke všemu naše všetečná sousedka Marge začala nenápadně vyzvídat, kdyže se ten Danny vrátí domů.
Čiperná babka si jako jediná nedala nakukat, že modrá policejní budka byla jen iluzionistický trik pro pobavení svatebčanů, a že Danny ve skutečnosti odjel s Annie a Nedem do Řecka.
„Na svatební cestu s novomanželi?“ povytáhla obočí způsobem, který naznačoval, že nám nevěří ani nos mezi očima.
Cítila jsem, že se nezadržitelně blíží chvíle, kdy u nás zaklepe na dveře sociálka a policie, a každé ráno jsem vstávala se žaludkem staženým obavami.
A jiné to nebylo ani toho dne, kdy se všecko změnilo.

David mě ráno jako obvykle vyklopil naproti cestovní kanceláři, kde jsem pracovala (stejně jako kdysi kdesi v jiné realitě). Byl trochu nervózní, protože ve škole čekali inspekci, takže mi ani nezamával a na plyn šlápl prudčeji, než míval ve zvyku.
V pekařství jsem si koupila jako obvykle dva čokoládové muffiny a vydala se přes ulici, cestou šátrajíc v kabelce po klíčích - a vtom můj pohled mimoděk utkvěl na plakátu Seychelských ostrovů, který z poloviny zakrýval výlohu cestovky.

Byla na něm bílá pláž, neonově tyrkysové moře, tři palmy, shrbené pod tíhou zodpovědnosti katalogových modelek, a text:

BACK TO THE PARADISE! LOOK – IT IS STILL WAITING FOR YOU!

A pak se to stalo.
Obraz se rozvlnil, jako když hodíte kámen do vody… a když se opět ustálil, zděšeně jsem zírala na výjev ukrytý hluboko v mé paměti - dlouhé pobřeží s desítkami malých zátok, které vytvářely v bouřkové šedi skal třpytný krajkový vzor. Slyšela jsem lenivé šplouchání vln, a cítila vůni květů pastelových barev, jimiž byl obsypán strom v popředí. Na jedné z větví si probíral peří fénix a zdviženým křídlem zakrýval poslední slovo nápisu

BACK TO THE ADISPERA! LOKI IS STILL WATING FOR YOU TO…

To není možné!
Nemůže být!
Loki je mrtvý, viděla jsem, jak ho Strážci roztrhali na kusy. Nebo ne?
Neschopná odtrhnout oči, strnula jsem uprostřed kroku. A taky uprostřed vozovky, což se okamžitě ukázalo jako špatný nápad.

Až doteď byla prázdná… a pak zničehonic zapištěly brzdy a černé BMW zastavilo vedle mě tak těsně, že jsem ucítila horko z jeho motoru. Anebo možná z jeho řidičky, jež vyběhla z auta, strhla si z očí sluneční brýle a začala na mě ječet.
V té chvíli se mi něco stalo s ušima.
Slyšela jsem dva hlasy současně – jeden plný ostrých zvuků a sykavek, které bych nejspíš nedokázala ani vyslovit. Druhý plynulou češtinou chrlil výhružky, z nichž ta nejmírnější mi slibovala pomalou a krutou smrt na estijských pláních za vydatného přispění žravých červů ghíá. Celé to znělo jako simultánní tlumočení, akorát že z toho se člověku obvykle netočí hlava a nedělá zle od žaludku.
Rozhodilo mě to víc než připomínka Lokiho. Za posledních šestnáct let se kolem mě nic mimozemského ani nemihlo, natož, aby na mě mluvilo.

Zmohla jsem se jen na zmatené koktání, ustupujíc přitom na chodník, ale ta žena nepřestávala dorážet.
Kolem hlavy jí poletovaly dlouhé vlasy jako chumáč platinových hadů a ostrý nos vystupující z bledé tváře vypadal, že se co chvíli metamorfuje v zoban. A nedosti na tom – jedno oko měla modré a druhé sírově žluté a jejich barvy se vzájemně měnily v rytmu toho, jak ječela.

Doklopýtala jsem až k výloze naší cestovky a opřela se o ni zády. Uniknout nebylo kam.
„Omlouvám se!“ vykřikla jsem zoufale – a ona se najednou zastavila, zastrčila si pramen vlasů za ucho a chladně opáčila: „Pozdě. Už ho nezachráníš.“
A pak se otočila a vrátila do vozu. BMW mi vzápětí zmizelo z dohledu, ale já necítila žádnou úlevu.

Už ho nezachráníš…nezachráníš…nezachráníš…rezonovalo mi v mozku.
A pak se někde vedle mé hlavy rozezpíval fénix – sladce a smutně.
Svět okolo znenadání potemněl a já konečně dovolila svým nohám, aby mě upustily na zem.