Jako pečovatelka o seniory jsem kdysi zažila spoustu napínavých chvil. Některé byly o to napínavější, že při nich klienti s Alzheimerem vypadali chytřejší, než lidi, co se o ně starali. Jako například tenkrát, když jsme s nimi luštili křížovky.
To vypadalo následovně. Pečovatelka třeba řekla: „Den v týdnu na šest.“ A klienti hádali: „Sobota, neděle?“ Klobouk dolů, já takhle luštit křížovku v podstatě poslepu jenom podle diktátu, tak netrefím nic. To oni se skutečně snažili a také jsme se většinou společnými silami nějak té tajenky dobrali. Ovšem když sloužila Helena, bylo to úplně jiný kafe. „Nájemné vozidlo na čtyři,“ hodila do placu.
„Taxi,“ hrdě vykřikl pan Novák, který už jinak toho Alzheimera fakt měl. „Ne, pane Novák. To má být na čtyři písmena,“ nedala mu Helena šanci. Ovšem ten dobrý muž byl v právu a tak nedal svou kůži lacino. „Je to taxi, sestřičko, to vím naprosto přesně,“ vedl si stále svou. „Taxi je přece na pět písmen, pane Novák. Počítejte se mnou. T, A, K, S, I,“ hláskovala Helena nahlas celá zpruzelá z toho, že jí pan Novák odporuje.
„Heleno, taxi,“ křičela jsem zoufale, „taxi je přece na čtyři.“ A abych dodala svým slovům váhu, začala jsem se mlátit do čela upatlanou lžící, kterou jsem ještě před chvílí krmila paní Hamáčkovu. To už mou o patnáct let mladší kolegyni fakt nasralo, a tak mi řekla: „No tak se nemlať do hlavy, já za to nemůžu, že ti rodiče mohli platit školy.“ Čímž patrně myslela mé úplně státní gymnázium, které jsem absolvovala ještě za bolševika před čtvrt stoletím. A určitě zcela zdarma.