|
Kapitoly života v hovnitým bahně
Kapitola první
Cítím se sama,
mám přítele, je to ten nejhodnější kluk, kterého jsem kdy potkala, je to ten typ kluka, se kterým se rádi mazlíte, když máte blbou náladu, snaží se vás rozvselit. Oproti mě mi případá moc v pohodě, nedostává hysterické záchvaty a vždy ovládá své chování. Pokaždé se snaží zachovat optimististický přístup, snad nikdy jsem ho nevidělat brečet, nebo pořádně křičet. Jednoduše není labilní, narozdíl ode mě. Říkám mu, že je mojí čistou duší. Trochu mu závidím, že si umí poradit za každé sitace a nikdy mě nevěsí na kozy do průvanu.
Já jsem strašně naštvaná, cítím v sobě agresi vůči rodičům, který viním za to, že mi posrali život. Popravdě nechci nikoho obviňovat, přeji si nést odpovědnost sama za sebe, jenomže se ve mě hromadí zášť. Je to něco, co mi brání být milejší a otevřenější, něco co mi brání milovat celým svým ledovým srdcem.
Moji rodiče mě nezneužívali, ani se nerozvedli a věřím, že mi vědomě ublížit nikdy nechtěli. Chci tím říct, že moje postižení není fyzický. Nazívám to postižením, protože mě to občas nutí dělat věci, který nechci, aby se děly. Jsem naštvaná na to, co ze mě udělali. A ještě naštvanější za to, že jsem naštvaná.
Jedna moje část je sebedestruktivní, cítí se sama, chce být středem pozornosti, chce být chválena a milována, touží po štěstí a radosti, ale přitom od sebe odhání ostatní, příliš si všímá zla.
Vidí zdevastovaný ekosystém, mizení stromů a stavbu dalších nových budov pro roboty, zkaženost lidí, korupci, nesmyslnost některých pravidel a zákonů.
Další částka uvnitř mojí tělesné schránky nesnáší stereotyp, miluje boha a snaží se žít čistý a morální život, občas to ale nezvládá a je jí špatně. Nechce vylézt z postele, číst emaily, odpovědět na ně, vyčistit si po ránu zuby. Chtěla by vidět více světla.
Léta Páně 2020, dne 23.10. věnováno autorem
Bastila
|
||||||||||||||||||||||||
