Tak jedna paní strážníková mu donesla své nejmladší, pan komisař si to nechal rozbalit a povídá: "Vždyť je to mokré. Tak vida, chlupy na hlavě to má a faldíčky to taky má - tohle bude nos, ne? - a zuby to taky nemá - Prosím vás, paničko, podle čeho se pozná takový kojenec?"

Paní strážníková přitiskla své nejmladší k ňadrům. "Vždyť je to má Mánička," řekla pyšně, "copak nevidíte, pane komisaři, že je to celý táta?"

 

...............................................................................................................

 

"Vybuchlo. Jen takový nálet, jen prášek, co jsem utrousil. Ani to vidět nebylo. Tuhle - žárovka - kilometr dál. Ta to nebyla. A já - v lenošce, jako kus dřeva. Víš, unaven. Příliš práce. A najednou...prásk! Já letěl na zem.Okno to vyrazilo a - žárovka pryč. Detonace jako - jako když bouchne lydditová patrona. Stra - strašná brizance. Já - já nejdřív myslel, že praskla ta por- porcená- ponce- por-ce-lánová, polcelánová, porcenálová, poncelár, jako se to honem, to bílé, víte, izolátor, jak se to jmenuje? Kře-mi-čitan hlinitý."
"Porcelán."
"Piksla. Já myslel, že praskla ta piksla, se vším všudy. Tak rozškrtnu sirku, a ona tam je celá, ona je celá, ona je celá. A já- jako sloup - až mě sirka spálila prsty. A pryč - přes pole - potmě - na Břevnov nebo do Střešovic - Aa někde mě napadlo to slovo..."

...............................................................................................................

 

Babička, chudera, čekala na dědečka, aby mu mohla dát "dobrou noc", ale dřív než se mohla jak náleží ozvat, řekl filuta dědeček: "Koukej, Heleno, co ti nesu." Babička si na to posvítila, a heleme, vždyť to bylo štíně, můj ty Tondo! psí miminko ještě slepé a žluté, jako vyloupnutý oříšek. "Koukejme," podivil se dědeček, "ale pejsánku, čípak vlastně jsi?" Pejsánek, to se ví, neřekl nic, třásl se na stole jako hromádka neštěstí, až mu krysí ocásek poskakoval, a pištěl přežalostně, a tuhle, i prachkujóne, se pod ním udělala loužička a rostla jako špatné svědomí.