Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Tolik zelená je tráva doma…
Zařadil jsem následující dva textíky mezi ostatní prózy, protože se nejspíš jedná o črty.

     „Co jsi mi dnes přinesla z jarmarečního světa, lásko?“
     „Nebuď netrpělivý, vždyť se to dozvíš. Teď jsem ale unavená a potřebuji uvolnit a zkonejšit.“
     „Já vím. Jako obvykle?“
     Přikývla a odešla do koupelny. Když se vrátila, byla jen v županu, položila se naznak na gauč a zavřela oči. Přisedl jsem k ní a začal bříšky prstů hebce klepat po jejím čele. Zvolna jsem přecházel ke spánkům a jemným kroužením jsem z nich odnímal chvat a chaos, které za celý den nasbírala.
     „Je to vlídně uklidňující,“ řekla.
     Něžně jsem se dotkl jejích uší a sjel z boků na krk. Hlasitě vzdychla a pak jsem cítil, jak se poddává mým dotekům, aby se ponořila do nevědomí. Dlouho jsem laskal hladkou šíji a teprve pak jí rozhalil župan. Ukázala se sladká ňadra. Konejšil jsem je a nemělo to nic společného se sexem. Jako bych na poli zvedl hroudu úrodné země a hnětl ji v rukou. Vnímal jsem, jak je stále klidnější, až se ocitla v transu. Trvalo jen chvíli, než promluvila do ticha.
     „Dnes jsem utrhla červené jablko a sedla si do trávy. Napadlo mě, že až vyhnáním z ráje se narodila touha. Je omyl si myslet, že se nás to netýká, vždy jsme při tom.
     V kupé vlaku napřed všichni mluvili o biblických proroctvích, až se potom někteří potřebovali zhulit. Kdo se však smál poslední? Spolucestující, který se zdál nanejvýš podezřelý? Nebo ti novodobí rytíři v černých oblecích a s mobily na uších, kteří přivezli sněť a černé neštovice? Kolik svobody jsme ochotni vyměnit za bezpečí?
     Všude na světě něco potěší. Radost přijde ve zpěvu ptáků. Stojím na cestě a nevím, kudy povede, co mě na ní čeká. Stačí si ale vzít staré vyšlapané boty a srdcem vnímat obrazy. Když jsem dostala strach, rozplynula jsem se láskou, prošla bránou a za ní rostly stromy nad lidmi dobrými i zlými. Potkala jsem tam roztodivné květy, sluneční síťoví za jemnou krajkou kapradin, vůni pryskyřice, tlejícího listí a uchvácená hrou světel a stínů jsem vplula do ticha k obejmutí.
     Na konci lesa stála tankem pobouraná zídka a já uviděla krvavý průřez minulými staletími. Je tolik zbraní, že každý může mít svou. Na to ale nechci myslet, protože miluji svět vnímatelných půvabů a mám radost ze setkání s krásnými lidmi, spanilými uvnitř. To pak slyším líbeznou hudbu.“

     „Pověz mi, co je krása?“ přerušil jsem ji. „Jak se pozná?“
     V nevědomí se usmála a řekla: „Co se zdá krásné mně, nemusí se zdát krásné druhému. Ale nejde jen o ni, třeba hudba je víc než krása. Vzpomínám si, jak byl celý sál na nohou, pohupoval se a tleskal do rytmu a zpěváci na pódiu už nezpívali, ale jiskřili a nehmotné vibrace plnily sál po strop a všechny pohlcovaly. Bylo to souznění, a na ničem jiném nezáleželo. Jen harmonie a vytržení byly středobodem vesmíru a všichni spolu jsme zvěstovali poselství a přáli si, ať ta chvíle neskončí. Ale pominula jako vše a už se nezopakuje. Zpěváci plakali a každý z přítomných byl smutný i veselý zároveň, neboť věděl, že ta hudba byl životní pocit radosti i žalu.“
     Po jejích slovech jsem měl co dělat, abych zůstal pohromadě. Moje částice, které drží podobu jen kvůli ní, měly touhu rozletět se do prostoru, ale ustál jsem to.
     A ona pokračovala: „Van Goghovy Slunečnice žhavě plály a já pochopila, že ani Michelangelo nebyl u snímání kříže, a přece jeho dílo tak mnohé oslovuje. Krásu lze najít i tam, kde jiní prošli bez povšimnutí.
     Pak mi basenji, kterého jsem se zprvu bála, olízl ruku. Byl však tichý a vlídný a já se bát přestala. Nedají se zapomenout ta rána, kdy plný radosti vyběhl do zvlněné scenérie a tráva byla tak zelená…“

     „Tolik zelená je tráva doma,“ řekl jsem a ona se probudila.
     Díval jsem se na ni a byla lákavá jako krajina. Jak bych mohl nelitovat, že jsem jen její vidina, pouhý přelud a existuji jen tehdy, když se vrátí a jen proto, abych ji zkonejšil a ona mi vypráví básně svých cest.
 
A když hvězdy vrhaly střely…
 
     Astrid od Bílých břehů, kvůli níž existuji, je moje hvězda. Kde šplouchají Modré vody, jsou Bílé břehy a svítí jako naděje. Hvězdy jsou daleko a letí k nim sny a touhy.
     Astrid řekla: „Už mnohokrát bolely hvězdy a jsou bílá místa na mapách i roky omylů, které křižovaly svět. Chápeš, Tome? Nechápeš. A jak bys mohl. Chci ti dnes vyprávět o něčem, čeho se nemohu zbavit. Snad se mi to s tebou podaří.“
     Díval jsem se na ni, jak září, až mě z toho začaly pálit oči a vypadalo to, jako když v nich mám slzy, ale neřekl jsem nic.
     „Ocitla jsem se mezi lidmi, všichni měli na hlavách masky psích hlav. Postupně jsem jimi třásla, masky padaly a já se nestačila divit, koho poznávám. Kolik přetvářky je mezi námi? Kolik psích hlav nasazujeme druhým? Věřit může každý, čemu chce a komu chce. Otázkou je, co to přinese?
     Z nebe každou chvíli létají bomby a rakety. Jak se od nynějška budeme dívat na oblohu? Jak to bude s našimi svobodami? Zapomeneme na lidská práva? A co bude s méně schopnými a se slabšími? Někteří připomínají předpovědi Nostradama. Kdo ale dnes stojí o apokalyptické vize?
     Lidé chtějí žít, jíst, pít, veselit se a milovat. Jiní chtějí mít tajné dohody, i bez boje pokořit nepřítele, být nejmocnějšími, ovládnout svět i za cenu krvavých jatek a maření tisíců lidských životů. Jak dlouho se nad námi bude vznášet stín smrti…?“

     Nemohl jsem dál poslouchat a vrátil se do časů, kdy jsem ještě nebyl přeludem.
    
     »Vystoupíme z půjčeného vozu a zamíříme slunečným dnem po Bílé cestě k přístavu trajektů. Pendlují mezi pevninou a ostrovem. Bílé motorové čluny na modři mořské laguny, v dáli stěžně jachet a za nimi v táhlém oblouku klenutý most nesoucí část autostrády se stále svištícími auty.
     U nábřežní zdi kotví bílý katamarán, dlouhý stěžeň se zrcadlí na hladině. Na obzoru šedé skalnaté hory a nad nimi kupovitá oblaka, také se odráží v tiché vodě přístavu. Dívka tančí, ladná jako katamarán, antracitovými vlasy a snědou pletí tolik podobná zdejším krasavicím. Namířím na ni objektiv foťáku.
     Profesionálně zapózuje a zeptá se naoko otráveně, jestli ji chci ufotit k smrti. „Ale jdi, Marlene,“ řeknu. Oslovení ji zaskočí a proč prý ji tak tituluji, když se jmenuje jinak. Odpovím, že by to nepochopila.
     Dotkne se jí to, tak abych zažehnal bouřku, vyprávím, že se kdysi objevila dívka, když jsem obědval na lavičce v parku vlašák z papíru a nabíral ho dvěma rohlíky. Přiložila čistý pohled na krvavou ránu v mém srdci. Nazval jsem ji Marlene, neboť vyzařovala fluidum jako jistá herečka kráčející ve světlém baloňáku ulicemi Paříže v podmanivé filmové hudbě. Vysvětlím také, že jsem ji tenkrát měl za svou osudovou ženu. Řekne, že tak praštěnýho chlapa ještě nepotkala, přiblíží se a políbí mě.
     Sotva polibek pomine, navážu, že se Marlene mou femme fatale nestala a že ani já jsem nikdy nebyl hrdina, co dýchá pro svou lásku a neodvratně spěje k pateticky tragické smrti. Ať si nic nenamlouvá, ujistím ji, že ani pro ni takový nebudu.
     Dodám v duchu, že ale už umím balancovat na okraji propasti, rozprostírající se mezi tím, kým bych chtěl být a kým jsem. Kdo je však ona? Vzdychne, že se z těch mých řečí osype a zajímá se, jestli je té Marlene snad podobná.
     Řeknu, že vůbec ne, jen fluidum že má stejné. Na to rezignovaně zakroutí hlavou. A já se sám sebe tážu, jak to, že mě nechápe? A přitom se mi zdá, že by mě mohla chápat, jako tehdy Marlene. Tedy, myslel jsem si to…
     Vážně je ale skvělé potulovat se s dívkou přístavem a slyšet její smích. Nebo zírat z lavičky u pobřežní cesty na lagunu. Je v tom radost z volnosti a všechno pachtění dní se zdá malicherné.«
 
     V tom jsem zaslechl Astrid, která změnila téma: „Navštívila jsem s německými studenty Malou pevnost Terezín. Procházeli jsme sedmnácti celami bloku A i B. Někdy se tam tísnilo v jedné cele čtyři sta až šest set vězňů. V cele číslo 44 byli vězni s označením XYZ, což znamenalo – k likvidaci. Mělo to pomoci ke zlomení vůle a odhodlání ostatních. Teď chce agresor také zlomit vůli a odhodlání lidí.
     Studenti o tom přemýšleli ještě ve Svatováclavské kapli v Praze. Vsadili na upřímný pohled do očí a podání ruky jako symbol pokoje. Stavění mostu od jednoho člověka ke druhému, protože sami nejsme schopni zachránit svět.“

     Rvalo mě na cucky, co vyprávěla, a tak jsem opět utekl na ostrov.
    
     »Čekám, až to začne. Bude to každou chvíli. Už je vidět tenký růžový proužek nad kopcem za mořskou lagunou. Nad krajem se rozléhá ticho, vyhlížím z terasy barevné divadlo svítání. Obloha bledne v nepřetržitém plynutí času. Brzy rozeznávám oblaka od siluety hory. Odspodu se do světlající černi končící noci vpíjí stále více růžové a brzy se rozvrství do spektra od růžové přes červenofialovou, nesčetné valéry červené a modré až po temně modrofialovou.
     Čas i vzdálenosti jsou relativní. Před pouhými patnácti hodinami se s námi vzneslo letadlo z letiště ve vnitrozemí, a teď už sleduji rozbřesk v ostrovní zátoce. Tváří v tvář úsvitu však zároveň hmatatelně cítím, jak čas běží, bezustání a spojitě. Totiž naopak. Všechno vzniká, trvá a pomíjí v čase, který je z lidského hlediska veličinou absolutní. Ráno přichází neodvratně. Přímo nad hlavou se zvolna ztrácejí hvězdy zimního souhvězdí Orion.«
 
     „Obloha mě vždycky fascinovala a tehdy ještě mnohem víc,“ ozve se Astrid od Bílých břehů, kde je naděje, moje Astrid. „Byla mimořádně jasná a hvězdy na ní tolik svítily. Stála jsem u okna a pozorovala neobvykle silnou záři na své mapě Slunce, Měsíce, středu nebe a hvězd. Připadalo mi to jako sen, na který nelze zapomenout. Vlevo spadl meteorit a prolétla orbitální stanice. Proťala oblohu na šířku a zmizela v dálce.
     Těšila jsem se, až opět vpluji do pohádky. Ale najednou se nebe pokrylo černými mraky a já neviděla ani jednu hvězdu. Padl na mě smutek. Jakési vakuum. Něco krásného bylo, ale už není. Ale mezi nebem a zemí je spojitost, jak nahoře, tak dole. Makrokosmos a mikrokosmos se vzájemně odrážejí. Stejně jako to, co se děje uvnitř nás, se odráží navenek a naopak. Strach nás svírá, láska uvolňuje. Když člověk ztratí lásku, jako by se na něj zřítil celý svět.
     Čím víc se poddáváš strachu, tím je to těžší. Když však miluješ, jsi otevřený a vše jde dobře. Promiň, Tome, vím, že ty nemůžeš milovat, ale nemáš ani strach.“

     Mýlíš se, Astrid, když se domníváš, že přelud nemá strach, řekl jsem si v duchu.
     „Klíčem k přežití je tedy zůstat pozitivní v lásce, ač se vnější svět může jevit jako beznadějný,“ pokračovala Astrid od Bílých břehů, kde je naděje. „Pozoruji-li noční oblohu, myslívám na letce. Civilní i válečné, ztracené v dálce i bouřích, jimž se jejich poslání stalo osudem. Na odvážné muže tmavomodrého světa, ale i na milence pod hvězdnou oblohou. Ztraceni v meziplanetárním prostoru hledáme mezi miliony planet tu svou, jako zrnko prachu mezi souhvězdími…“
    Zrnko prachu mezi souhvězdími, opakuji si, a myslím na svůj ustavičný strach, a jak by bylo krásné cítit kromě něj opět i lásku, jako tehdy, když jsem v parku jedl z papíru vlašák, nabíral ho dvěma rohlíky a odněkud přicházela Marlene. Teď je mou femme fatale Astrid od Bílých břehů a sny a touhy letí ke hvězdám. Ty však vracejí jenom střely.
 
(Pro název druhé črty jsem použil verš z básně Tygr od Williama Blakea.)
 
 

 
Léta Páně 2022, dne 29.6. věnováno autorem kvaj
Share
  
1.7.2022 | 8:57    kvaj

Vyvolat zvláštní pocit bylo sice mým cílem, ale k tomu jsme musel napřed přivodit takový pocit sobě, a to u každé črty zvlášť. Začalo to tím, že jsem se jednou nad ránem probudil a měl pocit neskutečnosti, jako bych se nacházel mezi bytím a nebytím, respektive jak si takový stav představuji. Myslel jsem přitom na svou milovanou ženu, která mě na konci ledna 2021 náhle opustila. Dobré je, že se do takového stavu dokážu záměrněrně dostat, jak jsem zjistil, a to pomocí určité hudby, při které si prohlížím všelijaké obrazy a fotky, až mi některý výjev zapadne do atmosféry a pak mohu psát. Máš pravdu, že v tom chci pokračovat. Mám rozepsanou třetí věc. Je otázka, jak dlouho se mi to bude dařit.
30.6.2022 | 8:51    Tessa


Dočetla jsem a skláním se před mistrovstvím, které utkalo tohle dílo. Dočetla jsem a zůstal ve mně velice zvláštní pocit, jaký jsem už hodně dlouho nezažila. Přijde mi, že tohle je jen část nějakého většího celku, a tak bych chtěla číst ještě dál a vstřebávat všecky ty obrazy, které jsou chvílemi jako báseň v próze a chvílemi jako útržky filmu.
Teď pouštím tvé dílo do světa pro ostatní, ale vrátím se k němu. Počítám, že ne jednou.