Oldřich Nový měl jednou strašný sen, ve kterém se ocitl zcela sám v lese. Kráčel nejistě lesní pěšinou, klopýtal na nerovném povrchu a bořil se do bláta.
            A tu najednou, jako by z bahna vyrostla, stála proti němu babička s roštím.
            – Kampak, kampak, panáčku? ptala se vlídně seniorka.
            – Ale copak já vím, babičko! vzlykal Oldík. – To se mi snad jenom zdá! Já a v lese! Není tady někde, pro smilování, nějaký restaurant?
            – Re-e... co? vyzvídala bábi.
            – No restaurant. To je taková instituce, kde si zchvácený džentlmen může odpočinout, a taktéž se občerstvit... Dnes bych měl chuť kupříkladu na quiche lorraine (kiš lorén), boeuf bourguignon (béf  burgiňon), pak třeba šneky plněné česnekovým máslem, možná i něco husí paštičky, a na spláchnutí dejme tomu Rulandské modré.
            Babičce se náhle a zcela neočekávaně přihodilo to, že oněměla, a vůbec jaksi celá zkoprněla. Naštěstí však měl kolem cestu hejkal, který na Oldu tak kvalitně vybaf, že tento vyletěl z bláta jako střela a cestou necestou se hnal, až se dohnal k něčemu, co poněkud připomínalo to, o čem tolik snil, totiž k restauraci U Ping-Ponga, asijského filantropa a podnikatele.
            Když si Olda objednal (menu pravého džentlmena), zkoprněl i Ping-Pong, ale jenom na chvilku, a protože to nebylo žádné podnikatelské ořezávátko, hned se vzpamatoval a odběhl do kuchyně.
            – Co to má být? byl žádostiv džentlmen Olda, když mu Ping-Pong přinesl misku s jakousi podezřelou tekutinou.
            – To být objednávka, osvětlil celou situaci flexibilní podnikatel.
            – Já se však obávám, vytáčel se Olda, že to není moje objednávka. Neobjednával si přede mnou ještě někdo? Třeba nějaký lesní muž nebo prostá žena z lidu... s roštím?
            – Ty jíst! rozhodl Ping-Pong. – To moc dobré být!
            Po obědě se Oldovi nejdříve zatočila hlava, pak viděl dvojmo, potom trojmo, a nakonec spatřil u vedlejšího stolu sám sebe.
            – To tvůj stín, prohlásil majitel restaurace. – Ty muset ho přijmout sakum pikum! Rozumět? Jinak ty žádné štěstí nenajít!
            Když se pak Ping-Pong-Jung po hodině vrátil, sdělil mu Olda, že s takovým ukňouraným, zženštilým pitomečkem se kamarádit rozhodně nebude, natož aby jej přijímal sakum pikum.
            – On mít těžké dětství, řekl Ping-Pong. – On nemít ani na Rulandské modré, ani na Merlot, ani na Saviňon. On muset pít jenom jabčák!
            A to ovšem zabralo. Aby někdo musel už od dětských let pít jenom jablečné víno a nepoznal výdobytky královských sklepů, to bylo silné kafe! Olda náhle pocítil veliký soucit se svým dvojníkem a přijal jej sakum pikum.
            – Ty jít se projít, řekl Ping-Pong, ať ty přijít na jiná myšlenka. Šup, šup!
            Venku pak Olda už neviděl samé bláto, uřvané ptactvo v korunách nebezpečně skřípajících stromů, za kterými číhají záludní kanci, potměšilí šestnácteráci a zkorumpovaný hajný! Viděl naopak líbeznou krajinu, která voněla dusným létem, a pak... pak ještě něco.
Na louce pásla modrého koně nahá dívka.
– To být tvoje anima, řekl Ping-Pong-Jung. – Tvůj mistrovský úkol být, přijmout i ji sakum pikum, ale ne tak! řekl a sevřel mu otcovsky pěst v rozkroku. – Pindíka ty schovat, poklopec zapnout!
Byla to těžká, přetěžká řehole u mistra Ping-Pong-Junga, ale po dvaceti letech urputných meditací, stal se z Oldy Nového nový člověk.
 
 
* * *
Po slavném návratu do kavárny Slavie (po tolika letech snění) Oldřich Jakonový jen jedinkrát dýchnul na Adinu Mandlovou, kterážto své pevně-vodní skupenství proměnila na plynné a bloudí takto vesmírem, čekajíc dychtivě na Poslední soud.
            A Olda má konečně klid na své rozjímání.
            Jo, a bába s roštím nakonec udělala štěstí a vdala se! No koho myslíte, že si vzala? No ano, správně, jistěže hejkala, to strašidlo jedno. Mají spolu třicet dětí, ale nemůžou je nikde ukazovat, protože by je zavřeli. Ale taťku v lese zastanou, a to je hlavní. Ahoj!