Za naším paloukem a za temným lesem, který se rozprostíral za ním, byla rozlehlá louka, kterou nikdo neobhospodařoval a na které rostlo bodláčí a traviny všech možných druhů. Sem jsem ovce vodil nejraději. Mezi pcháči tam měli křižáci nataženy své mohutné pavučiny, které za ranní rosy diamantově zářily, až oči přecházely. Sedávali provlhle buď ve své komůrce kdesi u paty fialového květu, nebo přímo uprostřed umně vyvedených vláken. Číhali každodenně na svou muší kořist a ti hladovější pokukovali i po mně. Nebyl jsem sice nijak velký, ale byl mě pěkný kousek. Čas od času mohl člověk spatřit, jak nějaká nabušená masařka doslova prostřelila jejich síť, až se celá otřásla. Když vibrování vláken ustalo, mohli jste spatřit vyděšený výraz v pavoučích očích, neboť si jistě uvědomil, že mohl být na maděru, pokud by se jí podařilo trefit se přímo do „desítky“. Ještě v témže okamžiku zřejmě pozbyl vědomí, neboť se spustil po vláknu do trávy, kde toto prozření dlouze a těžce rozdýchával.
   Louku lemoval potok, který v konečné fázi vtékal do malého remízku a protínal ho téměř v přesné polovině. Před tímto remízkem jsem byl však několikrát varován a bylo mi nařízeno v žádném případě do něj nevstupovat. Po celé ploše tam totiž mezi kořeny a zelenou trávou rostly konvalinky. Nikdo nevěděl, odkud se tam vzaly. Prostě jako by tam byly odjakživa.
   Tvořily souvislý zelený koberec mezi stromy. Když tady na Vysočině počátkem června vykvetly, byl koberec cele protkán jejich bílými kvítky. Z lesa od nich vycházel těžký odér, jenž se šířil ještě daleko do louky. Byla to vůně, co vás doslova vtahovala dovnitř. Tam však houstla a byla stále omamnější. Říkalo se, že si tam jednou odskočil odpočinout od sekání trávy místní sedlák, usadil se mezi květy a byl natolik omámen tou příjemnou vůní, že tam buď usnul, nebo ztratil vědomí. Jelikož sedlačil sám, našli ho až za několik dní opřeného o kmen stromu a bez známek života. Prý se tou konvalinkovou vůní otrávil. Maminka mi říkala, že si tam šla jednou natrhat kytičku konvalinek trochu hlouběji, neboť tam byly květy větší a hezčí. Nebyly totiž tak poškozené deštěm a větrem, jako u kraje, kde se každou chvíli prosmýkl nějaký ten rozdivočelý větřík. Ta vůně prý byla tak pronikavá, že jí z ní pak celé odpoledne bolela hlava. I pan Fiedler jednou přidal jakousi strašidelnou historku o konvalinkách a významně u toho pokyvoval hlavou a tvářil se tajemně. Možná jen ale prostě nechtěli, abych tam sám chodil. Kdo ví.
   Když jsem tenkrát s dědečkem do remízku nakoukl a spatřil ony drobné kvítky, kterých tam byly tisíce, byla to opravdová nádhera. Lesík doslova bělostně zářil, zvlášť když do něj na chvíli nakouklo slunce. I tu vůni jsem cítil. Byla vskutku opojná, a když zavál větřík z hlouby konvalinek, udeřila vás doslova do nosu jako mohutná pěst lesního rohovníka. Byla to taková krása, až z ní šel strach. Když jsem tam byl s ovcemi sám, raději jsem se k remízku ani nepřibližoval. Také jsem musel zvýšit svou ostražitost a dávat pozor, aby se ovce konvalinek nenapásly. Mohly by se prý také otrávit. Raději jsem šmejdil u protilehlého lesa, kde se zelenalo borůvčí. Také tam bylo obrovské mraveniště plné lesních mravenců. Když jsem se k němu přiblížil, bylo úplně slyšet, jak si to dělníci šustí po jehličí. Takový tam byl pořád šrumec. Neustále něco opravovali, neustále něco nosili. Když jsem jim donesl kostku cukru, vrhali se na ni jako na lítého nepřítele. Celou ji obalili, lezli jeden přes druhého a ukusovali z ní maličké kousky. Odnášeli je do svých komůrek a jejich královna je za to jistojistě pochválila. Jiní nosili jehličí a různá semínka a hmyzáky, které cestou ulovili nebo jen tak někde našli. Inu,… mraveneček v lese, těžkou kládu nese…
   A právě kousek od této obživlé hromádky jehličí rostly v létě snad ty největší borůvky, co jsem kdy viděl. Jejich modrá barva se na slunci v těch malých zelených lístcích silně vyjímala. Ty sladké kuličky doslova zářily a přímo se nabízely. Ty jsem si prostě nemohl nechat ujít. Ohnul jsem se pro ně a začal se s rozkoší cpát.
   V tom okolní atmosféra poněkud zhoustla. Bylo najednou v ovzduší něco těžkého a nebyly to konvalinky. Bylo to něco, co se nijak nedalo okamžitě definovat.
   Něco, jako když ptáci ztichnou před zatměním slunce.
   Jako když do saloonu vstoupí desperát s kolty proklatě nízko.
   Jako když se učitel zeptá. „Tak kdopak dnes půjde k tabuli?“
   Bylo to jako varování před katastrofou. Jako volání strážného anděla.
   ... Nikdy na Berouše nevystrkuj zadek!…
   Konečně mi to docvaklo. Zem duněla. Traviny se otřásaly. Ze smrků opadávalo staré jehličí a z přízemních květů se sypal pyl. Za mými zády se setmělo. Otočil jsem hlavu. Bylo pozdě!
   Příliš pozdě.
   Byl to poměrně dlouhý let. Nebyl ale zas tak dlouhý, aby se mi před očima promítl celý dosavadní život, byť zatím nebyl nijak dlouhý. Sebral jsem při něm s sebou pár větviček mladého jeřábu a spolknul vyděšenou mouchu, co si jen tak ležérně letěla pro dávku nektaru k nedalekému rdesnu. Z rukou mi vylétly obří borůvky a celý ten dlouhý let se mi pohybovaly vzduchem před mýma očima a kopírovaly moji letovou trajektorii. Naštěstí jsem přistál na mechové ranveji a gumovým ohybem mladého těla se vyhnul stepilému smrku. Dvojitým převalením jsem zjistil, že mám v těle kosti a že jich je sakra dost. Ucítil jsem totiž každou zvlášť. Hned nato jsem se posadil na zeleném polštáři z ploníku obecného, a i když se mi hlava mírně točila, viděl jsem Berouše se vztyčenou hlavou, jak se pomalu vrací ke stádu s potutelným úsměvem. Ostatní ovce se přestaly pást a zamířily své překvapené pohledy ke mně. Odpřísáhl bych, i na tu dálku, že jsem viděl jejich úsměvy na bledých líčkách a skryté rarášky v očích. Jen Běluška měla ve výrazu smutek. To ale nebylo dáno soucitem, který by se od ní dal ke mně očekávat. Ona už měla takový smutný výraz vepsán ve tváři od narození. Měla opravdu zvláštní obličej.
   Berouš dorazil ke stádu a všichni sehnuli hlavy a pokračovali v pastvě, jako by se nic nestalo. Svět se točil dál. Mravenci nerušeně šustili v mohutných zástupech kolem mraveniště a křižáci se pomalu vraceli do svých prostřelených sítí.
   Jen já tupě zíral z podrostu a brněla mě prdel.