Pamukk (též známý jako P2X-384)

Doktor už poněkolikáté zkontroloval souřadnice, které nastavil pro cestu sem, a musel konstatovat očividné – udělala to zas. Přistála na správném místě - v nesprávném čase.
Proč právě teď? Co mi tím chceš naznačit? Pověz…
Ale TARDIS, jak bylo jejím zvykem v podobných případech, a vlastně ve všech případech, prostě mlčela a nechala ho, ať si na to přijde sám. Tentokrát neměl sebemenší chuť. Jakoby ho zvídavost definitivně opustila.
Asi se vrátíme na Zemi. Vyložím Donnu doma a zaletím do Fountains. I když jsou z toho kláštera už dávno ruiny, pořád z nich vyzařuje skrytá síla. Ví Bůh, že jí aspoň trochu potřebuju načerpat.

Pohlédl netrpělivě ke dveřím. Deset minut už dávno uplynulo, ale po jeho zrzavé společnici ani památky.
Nejspíš zase sbírá nějaké suvenýry. Jakoby ji slyšel: „Hele, když nemůžu odsud dědovi poslat pohlednici, tak mu aspoň přivezu nějakou drobnost. Víš, jak bude rád?“
Věděl to, a rozhodně nechtěl Wilfredu Mottovi upřít trochu toho potěšení, ale pravidla jsou pravidla. Nic mimozemského se na modrou planetu zavléct nesmí. Nebyla by to Donna, aby ho neukecala - nic ŽIVÉHO mimozemského. Jenže ani on nikdy přesně nevěděl, zda kamínek, který sebrala, není náhodou živá entita, a jestli se jeho odvezením nespustí celá lavina nepříjemných událostí.
Na Pamukku, jak viděli, se nic jiného než šutry najít nedalo.
Takže se Doktor duševně připravil na přetahování se svou společnicí při vyhazování její nejnovější geologické sbírky z TARDIS, a vyšel ven.

Nic nesbírala.
Vůbec tam nebyla.
Hlavně se nezatoulej! Jak se to těm ženským vždycky podaří, to vážně nechápu. I na holém kusu skály… Najednou mu zatrnulo. Rychle popošel až k samému okraji plošiny a napjatě shlížel dolů. Ke své úlevě neviděl nic, co by se podobalo na kusy rozbitému Donninu tělu.
Otočil se a …počkat, a co je támhle to?
Když si přečetl nápis na stéle, měl jasno. Hm, tak tomuhle nemohla odolat. Což znamená, že možná je (nebo brzo bude) v nějakém průšvihu. Moje chyba. Neměl jsem ji nechat samotnou.
Bez váhání se vrhl do chodby.
Kráčel rychle, ale co chvíli se zastavil, pozorně pátraje po jakémkoliv zvuku. Neslyšel však nic, jen zrychlený tlukot obou svých srdcí.
Ušel už pěkný kus cesty, ale po Donně ani památky. Přestávalo se mu to líbit. A pak…kdesi v dálce…znělo to jako lidské hlasy. Dva hlasy. Rozběhl se…

Jack O’Neill rutinně prověřil prostor dómu a pak se opřel se zbraní v pohotovostní poloze o stěnu poblíž ústí jediné chodby, která sem vedla. Jen tak pro jistotu. Z minulé návštěvy věděl, že se jí dá dostat leda na skalní plošinu, příliš malou než aby na ní mohl přistát goa’uldský kluzák či vznášedlo podobné velikosti, takže odsud opravdu žádné nebezpečí nehrozilo. Za svou kariéru u SG-1 viděl už několik hvězdných bran ukrytých v jeskyni či pyramidě, ale žádná nebyla umístěna v podobné slepé uličce. Projít skrze ni až sem odněkud z druhého konce galaxie a pak skončit na římse, odkud se šlo leda vrhnout do hlubiny a zemřít, to vážně nedávalo žádný smysl. Stejně jako celá tahle mrtvá planeta.
Možná bych přece jen měl odjet do Minnesoty. Teď je tam krásně, listí se začíná barvit a ryby berou jako pominuté.

„Věřil bys, že jsem loni málem ulovil štiku, co měla takovej metr a půl? Tahal jsem ji z vody dobrých čtyřicet minut, a když už jsem ji skoro měl, přervala vlasec a zmizela.“
Doktor Jackson, který odklízel hromady oblázků a prachu od úpatí stěny a postupně obnažoval zbývající řádky nápisu na ní, jen zavrtěl hlavou.
„Co ti ty ryby udělaly? Kvůli jídlu je přece nechytáš…“
„Jasně, že ne. Nesnáším rybinu. Je to prostě sport, Danieli. Kdo z koho… ryba versus člověk.“
„Sport…“ archeolog pohrdavě odfrkl. „Souboj asi tak férový, jako je štvanice na lišku, že?“
„No to teda ne!“ ohradil se plukovník. „Tady jsme jeden proti…“ v půlce věty se odmlčel, neboť zaslechl jakýsi šramot. Odjistil zbraň …

Doktor se vynořil z chodby  -  a zvedl automaticky ruce nad hlavu. Z duše nesnášel, když na něj kdokoliv čímkoliv mířil. Ale taky dobře věděl, že stačí jeden nesprávný pohyb a je zle.
Rychle přelétl očima prostor (ta divná věc uprostřed, něco podobného jsem ještě neviděl), a pak se jeho pohled ustálil na vojákovi, který se rozhodně netvářil přátelsky.
„Zdravím!“ použil Doktor osvědčenou taktiku nevinného úsměvu, zatímco horečně přemýšlel, co asi znamená zkratka SG-1 na nášivce rukávu mužovy uniformy, jak se dostali lidé na planetu vzdálenou stovky světelných let od Země, když doposud neobjevili možnosti mezihvězdného cestování,  a kam se, k čertu, ztratila Donna.
 „Neviděli jste tu náhodou moji kamarádku? Jmenuje se Donna, dlouhé zrzavé vlasy, ostrý jazyk a…“
„Neviděli,“ utnul ozbrojenec jeho slova. „Kdo jste? Kde jste se tu vzal?“
Hm… angličtina. Americká. Dám krk, že to nepřekládá TARDIS. Čili opravdový Amík. Čím dál lepší…
„Na to samé bych se mohl zeptat i já. Ale dobře, Vy máte zbraň, kdežto já holé ruce. Takže odpovím. Jsem Doktor, a jak jsem říkal, hledám…“
„Doktor čeho?“
„Propánajána, Jacku!“ Daniel přestal oprašovat zeď a se štětcem v ruce přešel dóm směrem k těm dvěma. „Přestaň ho vyslýchat. Není ozbrojený…a je to člověk jako my.“
„Znám dost lidí jako my, co se mě pokusili zabít. A ne jednou,“ odsekl O‘Neill, ale sklonil hlaveň.
„Omluvte ho. Je poněkud vyvedený z míry, že se na opuštěné planetě zničehonic objeví někdo, ehm…“ archeolog přejel očima po Doktorově obleku, kabátě a teniskách, „tak ležérně oděný. Jsem Daniel Jackson, a tohle je plukovník O’Neill, letectvo Spojených států amerických.“
Doktor s ulehčením spustil paže dolů.
„To tedy letectvo doletělo pěkný kus od matičky Země,“ utrousil ledabyle, nepřestávaje očima hledat Donnu.

Ale nebylo po ní ani stopy. A stejně tak nebylo tu nic, kde by se mohla ukrýt. Snad jen za tu obrovitou kovovou věc, která sloužila k bůhvíčemu. Možná jako oltář ve svatyni.
Něco tady zatraceně nehrálo, a on z toho neměl dobrý pocit.