Ten dům na pláži stál pod palmami dobrých sto čtyřicet let
ale měl jsem pocit, že to nikdo z nich nepotřebuje vědět. Křičet neznamená volat o pomoc.
Hele, není důvod jít dál, když tě nepozvali. Ale ty vykopneš dveře a všechny postřílíš. 
Ne proto, že jsou špatní. Ne. Postřílíš je, protože máš zbraň. Zbraň je důvod. záminka. A taky omluva. Někdy to tak bývá.
Jmenoval se David. Byl všude. Ten typ, kterého chce každý chytit pod krkem.
Její dům byl ptačí budka bez oken. Tam jsme trávili čas a dělali ty důležité věci.
Jsem už moc zelený. To si myslela.
Věděl jsem už dlouho, že je to ten typ osudové ženy, která chlapa změní. Tak jsem pil a snažil se dělat, že mě nezajímá.
Když piju, nezajímá mě skoro nic. Proto jsem musel pít víc a víc a nakonec jsem už nedělal nic jiného.
Ne, to bych vážně kecal. Hodně jsem se staral o tu loď, kterou jsem od ní dostal k narozeninám.
Měla děravé dno a paluba byla pokrytá zaschlými zbytky ryb a tím zeleným hnusem. 
Moje nitro je místo kam nikdo nezavítá. Jenom ona. Ona tam chce. Chce tady být se mnou a s mým hnusným hnijícím myšlením.
Přebírat mé zvrácené názory a hledat v nich mě, kus mého já. Nedokážu rozbít její osobnost. 
Musím ji nechat projít

skrz oheň a doufat, že se usmaží.
Je to jako čekat na popravu. Vědět, že mě sežerou, ale netušit, kdy se tak stane. 
Nevědět, kde je. Je někde uvnitř mě a dělá si se mnou, co se jí zamane. Je to hrůza. Čistá hrůza.
Chtěl jsem s ní dovádět, ale nemám už sílu, chybí mi vůle.
Pohupujeme se spolu na té naší děravé loďce a pomalu klesáme ke dnu.
K houbám a zdechlým rybám. Voda je černá smrt. Tam dole je voda černá smrt.
Zabíjíš mě a jde ti to dobře. Už ti ze sebe nemám co dát. Už to dodělej. Dokonči, co jsme začali.
A nebrzdi. Chci se o tebe rozplácnout a dýchat pod vodou tvé vlasy. 
Ty vlasy. To je to jediné, co už nemáš.