Bažina topila pod kotlem
a tím kotlem bylo nebe

Slzy bičovaly
chrám stavěný z přání
babička byla hrdá na svého vnuka
březový pařez vysypal piliny
vzpomínek
to ještě listy šustily nadějí

Dávno zrezivělo pletivo
kolem nějž se dětství prohánělo na kole
on četl
vážný,
ponořený do budoucnosti
řádky se měnily ve sloupce
a vektor křehkosti
tíha

To bylo sinus touhy před tím
než koleje rozevřely ústa
a lačně sály sílu
nenaplněných

Svět mu praskal po překližkách
sny zabalené do baťohu
víra v jasný směr,
který mu dědečka drolil ve vrtuli a uniformě
odznakem jasného zítřku
kaluže se barvily listopadem
a on žloutl

Běžel do prázdna
a nevzdával to

Babiččina chlouba
syn muže, co se nevzdává
lodní šroub
rozrážel ticho

Je pod hladinou
„spi, už je po bouři“
a přitom lehce nadnášen