příliš ostré hrany magie slov stírá
stokrát jinak zvaný příběh najdeš v nich
rozum umlká-li, zatají dech víra
tiše jen a v dáli jak by někdo vzdych

srdce neuhlídáš, to je marnost čirá
letem když se přidá k orlu na pláních
nedočkavý plamen zlehka jiskry sbírá
řečí těla klame, dokud nezraní

na bílou zeď psaný další sonet přibyl
přízeň básníkova mívá svoje „kdyby“
obtisknuta v čase, který Bohem dán

pozamyká brány jalovými sliby
slova, jenom slova… krásná? bezpochyby
zeď když zhroutila se – nenalezneš bran