Tak jsem si zase jednou zapřemýšlel. Den před velkým volnem. Nuda. Člověk balí bágl do hor… tak trochu přemýšlí o životě. Na mysl mi přišlo tentokrát možná trošku divné téma o tom, co je to vlastně „odpuštění“. Jak vzniká? Má člověk vůbec odpouštět? A co má odpouštět? Co nemá? Proč? Jak?

Těžká otázka… Když číšník vylije polévku někomu do klína, omluví se, budiž mu odpuštěno. V tom nevidím problém.

Když se potomek zhádá s rodičem… a třeba jej i urazí, myslím si, že by mu mohlo být odpuštěno.

Je to jednoduché. Každé „provinění“, které lze napravit, odčinit, si zaslouží odpuštění.
Jenže, co s těmi ostatními? Co s tím, když opilý řidič srazí chodce na přechodu a doživotně jej tím upoutá na invalidní vozík? Má právo žádat o odpuštění? Anebo někdo jiný, kdo hrubou nedbalostí způsobí neodčinitelné následky… má právo žádat o odpuštění?

Myslím si, že nikoliv, ať jsem kvůli tomu kamenován. Ve sdělovacích prostředcích se vyskytují rozhovory s postiženými. S lidmi, kterým opilec srazil dceru… uvrhl ji k životu na invalidním vozíku. Na otázku, zda je schopen mu odpustit, takový člověk často odpoví, že ano, „co mám dělat, nenávist by mě zabila“.

Já třikrát říkám… blbost! Každý člověk se snaží dělat ze sebe lepšího, než jakým ve skutečnosti je. Sám před sebou, natož před televizí. Zcela zbytečně. Tuším pohled do jeho nitra a přitom vím, že jeho „neodpuštění“ neznamená automaticky nenávist. Nenávist je totiž stejně hluboký cit, jakým je láska. I když samozřejmě s opačným znaménkem. Za skutečnou nenávist ten, kdo ublížil, nemůže postiženému stát. "Neodpuštění“ je tedy spíš výrazem lhostejnosti k dané osobě, než výrazem militantní nenávisti.

Z toho plyne pro nás ostatní velmi jednoduché, a řekl bych, při trochu dobré vůle splnitelné ponaučení. Nikdy nesedat za volant automobilu pod vlivem alkoholu. Nepodvádět a neokrádat své bližní… nezahrávat si s jejich nejhlubšími city.

Protože by se mohlo lehce stát, že nám nebude nikdy odpuštěno…