Toho dne se po několika propršených, červencových dnech, konečně vyjasnilo. Seděl jsem u okna v kuchyni, ukusoval krajíc chleba se salámem, a znuděně sledoval okraj nedalekého lesa. Mé periferní vidění po chvíli zaznamenalo jakýsi pohyb, což mě však nemohlo vytrhnout z ranní letargie. Lesní zvěře je v tomto, komercí nedotčeném zapadákově stále dost… něco mi však nesedělo.

Že ti to neni blbý, ty vole… takovej pracháč! Pan soused bral dřevo z mé hranice. Nebylo to poprvé. Topí sice elektřinou, ale trochu dřeva do krbu se hodí vždy, a kdo by se s tím tahal po lese. Majitel firmy o sto padesáti zaměstnancích… Občas posedí s obchodním partnerem, jindy poleží s milenkou. Změna je život.

Vždy se revanšuje - pravidelně mě zásobuje vínem. Nikdy nezapomene vyslovit svou zaklínací formulku: za kvalitu vám teda ručím, sousede. Nejsem someliér, takže jeho snahu nedokážu náležitě ocenit, ani posoudit nabízené zboží…

Všiml si, že na něj civím. Zamával, usmál se… a pokračoval v načaté práci. To je teda dobrý, pokýval jsem hlavou. Snad mou reakci považoval za pozdrav. Nechal jsem ho být, zhodnotil meteorologickou situaci, a pustil se do balení batohu. Manželka se zájmem sledovala mé počínání. Po několika obvyklých průpovídkách na téma „čtyři prázdné stěny“, moji, do jisté míry vynucenou nabídku na společně strávený výlet přijala. Nemám prý tak hnát, jako posledně. Času je dost. Nač se zbytečně potit - nesnáší to. A taky ovády. A mouchy, které se na člověka slétají ze všech stran, jen co zvolní tempo.

Tak jo, žádná velká tůra, šest kilometrů na Lopeník, to musíš zvládnout bez lamentací. Jenže, na tom kopci nic není, má drahá. Žádná hospoda - kafíčko nebude. Jen rozhledna… a ty se přece bojíš výšek.

Po slabé půlhodince jsme v Lopenickém sedle potkali Paľa s Elvírou. Slováky. Málem jsem je nepoznal. Vlasáč, kterého za bolševika nechávali pravidelně stříhat esenbáci, byl dnes holohlavý. Tělesné proporce jeho manželky, dřívější sexbomby, by si muž – gentleman, nedovolil komentovat. Přihlásili se k nám sami, což jsem s uspokojením kvitoval, jako důkaz svého neutuchajícího mládí. Chlubili jsme se navzájem svými potomky, vzpomínali na společné známé… proprali politickou situaci. Přibývající kilometry však debatu postupně ukončily, a také roztáhly náš peloton podle momentální kondice účastníků pochodu.
K vrcholu hory zbývalo snad nějakých pár set metrů, když se z lesa po levé straně vylouplo jakési větší zvíře. Pomalu, nerozhodně… jakoby hledalo vhodný směr dalšího postupu. Pak zamířilo přímo k nám…

Divočák! Napadlo mě hned… vzápětí jsem tuto možnost zavrhl.

Je jich zde plno, párkrát jsem na ně natrefil. Vždycky bez problémů. Tohle zvíře bylo však mnohem větší… na první pohled sebevědomější. Nebálo se, i když o nás muselo velmi dobře vědět. Docházelo mi, ač to bude znít jakkoliv nepřesvědčivě, že máme tu pochybnou čest s vrcholovým predátorem evropských hvozdů. S medvědem. V Bílých Karpatech! Ne, že by tato možnost alespoň teoreticky neexistovala… v horách, kde tato šelma běžně nežije se však takovéto setkání rovná raritní záležitosti, které se ovšem rád zřekne i ten nejzavilejší ochranář a milovník divoké zvěře.

Ty potvory se na Slovensku hrozně přemnožily! Nic tam s nima nedělaj, ochranáři maji plný huby keců, a teď ta chamraď leze přes hranice k nám na Moravu. To je teda paráda! Naštvaně jsem uvažoval a opatrně se podíval za sebe, co na to Paľo s Elvou. Nic. Klidně stoupali dál do kopce, zdálo se, jakoby šelmu ani neregistrovali.
To přece neni možný, musí o tom méďovi vědět. Anebo… anebo je právě tohle ta správná taktika! Asi to nebude "jejich“ prví macko… napadlo mě, ze všech sil jsem se nutil ke klidu. „Brumloš“ prostě neexistuje! Srdce jsem přitom cítil až v krku…
Manželka, kterou normálně vyděsí i myš, zůstala kupodivu také klidná.

Klid… sakra klid! Ono to nějak dopadne. Stejně mu neuteču. Zbytečně na něj nečumět. Hlavně ne do očí - to by byl konec, opakoval jsem si pravidla správného chování pro tyto případy. Zdálo se, že nespěchá. Budil dojem neškodného, cirkusového míšana. Bez zájmu prošel kolem slovenských přátel - udivilo mě, s jakým stoickým klidem to vzali. Blížil se k Martě.

Kéž by tě sežral, napadlo mě možné rozuzlení našeho poněkud vyčpělého manželství, vzápětí jsem však své podlé myšlenky hluboce litoval. Kdo jinému smůlu přeje - sám se jí dočká. Místo manželčina smrtelného křiku jsem uslyšel medvědí funění za svými zády. Šátral jsem zoufale po kapsách ve snaze najít cokoli, čím by šlo krvelačnou bestii zaplašit. Jak se v následujících sekundách ukázalo, mé obavy o život byly předčasné. Netečně prošel kolem a pokračoval podél turistické cesty dál k vrcholu hory. Skupinka turistů, do té doby poklidně sedících na lavičce u rozhledny konečně pochopila, že to velké a chlupaté, co nás tak poslušně doprovází, v žádném případě není přerostlé psisko patřící někomu z nás. Jeden z nich cosi vykřikl, ostatní, jako na povel vyskočili z lavic a zmizeli v nedalekém houští.

Určitě tam nechali svačiny. A taky batohy. To by ho mělo přilákat. Uklidňoval jsem se nově vzniklou situací. Člověk míní, brtník však mění…
Od „stolu hojnosti“ jej dělilo sotva deset metrů, když si to náhle rozmyslel. Udělal otočku o devadesát stupňů a namířil si to k lesu, který před chvílí pohltil vyplašené turisty. Nevím, co se odehrávalo v jeho hlavě, jasné bylo jen jedno. Oproti předpokladu se u prvních stromů nečekaně zastavil. Čenichal, kroutil hlavou, jakoby přemýšlel, hledal konečné rozhodnutí. Pak se otočil… a k mému velkému zděšení se vracel zpět k nám. Byl jsem první na řadě…

Za pár okamžiků stál přede mnou. Zahradil mi cestu. Strčil do mě čumákem. Jako pes, který vyzývá svého páníčka ke hře. Zde jsem ale tento podtext nezaznamenal. Ten štulec byl hodně silný, agresivní… kupodivu jsem ho ustál. Nevím, z jaké pošetilé bláhovosti mi to připadlo, jako dobré znamení. Potom… potom se postavil na zadní. Bylo mi jasné, že jde do tuhého. Nehýbal jsem se… ostatně, nešlo to. Vyhýbal jsem se přímému pohledu, přesto nebylo možné si nepovšimnout, jak je obrovský. Temně mručel. Stál tak blízko, že mě ovanul horký, nepříjemně páchnoucí dech z jeho pootevřené tlamy. Netuším, zda se mi v té chvíli promítl život. Adrenalin zaplavil mé tělo, jako nikdy předtím a já upadal do milosrdné letargie v očekávání konce.
Dříve, než mě stačil srazit drtivým úderem tlapy, či zatnout smrtící tesáky do mého hrdla dostaly věci naprosto nečekaný spád.

Nejsem mobilním maniakem, telefon často zapomínám doma, tentokrát se však ten, do jisté míry nenáviděný, přesto na milost vzatý atribut moderního věku začal neodkladně hlásit z kapsy mé turistické bundy v onu osudovou chvíli.
Medvěd padl zpět na všechny čtyři, jako když do něj střelí, a rychlostí blesku zmizel v nedalekém houští. Strachy zcepenělý jsem stál, mobil nadále vyzváněl… Manželka mě pomalými kroky dostihla. Mlčela. Na ten ironický pohled, kterým mě vzápětí zpražila, snad nikdy nezapomenu.

Někdy ten tvůj cynismus nechápu. To je ti jedno, že jsi málem přišla o manžela? Co bys tady dělala sama? Kdo by ti spravoval splachovač? Dělal osobního řidiče? Štvala mě její přezíravost. Když s někým žijete třicet let, naučíte se číst jeho myšlenky.

Ráno sis nevzal čistý slipy. A taky ponožky. Ten medvěd si tě vybral podle smradu… dešifroval jsem z jejího pohledu. Začala do mě strkat. Jako předtím ten medvěd, řádově však menší silou.

„Dej mi už konečně pokoj, hergot! Co to děláš… to mě tak nesnášíš?“ Vztekle jsem po ní vyjel.
„Ty dneska nejdeš do práce? A típni už konečně ten mobil, dyť zbudíš celej barák…“ dostalo se mi odpovědi.