závidím ženám malování
i když s tím bývá medle sraní
neb je to velký žravec času
navodí vždy však novou krásu
v již dávno zvadlém obličeji

na šminky v duchu ódu pěji
a dál vláčím své těžké břímě
kdy denně můj ksicht vyděsí mě

jak škrtič pokušení dusí
alespoň jednou si to zkusit
konečně – žena slouží noční

nanáším zlehka stíny oční
lesknou se jako zlato ryzí
ó Dio Dio vrásky mizí
na scvrklé slupce rysy něžné
obočí hustší než měl Brežněv
maďaři skryti pod make-upem
začínáš se mi líbit chlape
líp by to nesved ani Dali

v ložnici celý rozechvělý
sám sebe jsem pak k ránu sbalil