Brannou výchovu jsem odjakživa považovala za nejnesmyslnější předmět školní výuky.
Nechápala jsem, proč si mám lehat směrem k epicentru atomové exploze nohama a ne hlavou, a nechat si tak ujít nejskvělejší podívanou svého (právě končícího) života. Pochybovala jsem, že obalená pláštěnkou a igelitovými pytlíky budu moci úspěšně vzdorovat chemickým zbraním prohnilých imperialistů. Také soutěž v rychlosti nasazení plynové masky mě nechávala zcela chladnou, poněvadž mi bylo jasné, že se o tři vteřiny později začnu spolehlivě dusit v ní, stejně jako bez ní.
Noční můrou pak pro mě byla střelba ze vzduchovky či malorážky. Jednak odporovala mému pacifistickému přesvědčení, jednak jsem si jako správná marnivka odmítala připustit, že už roky sedávám v první lavici nikoli z touhy po vzdělání, ale protože blbě vidím na tabuli. Neposkvrněnost mého střeleckého terče pak Ádu Březovského, našeho guru brannosti, pravidelně přiváděla k slzám a posléze ke vzteklému řevu.
(Všem vrabcům, které jsem přitom omylem sejmula, se tímto dodatečně omlouvám.)

Je tudíž jasné, že mě představa týdenního branného kursu v chatě kdesi uprostřed Chřibů, nijak nenadchla. Zvláště, když nám Áda nadšeně líčil, jak se budeme celé dny cvičit v hodu granátem, maskování a orientačním pochodu.
Zkrátím to, jelikož mi i po těch třiceti letech vyskakuje při vzpomínkách kopřivka.
Profesor Březovský byl ve výuce poněkud neortodoxní. Žít v jiné zemi, o jeho pedagogický talent bychom přišli, protože by nejspíš velel speciálním komandům.

Jediným povyražením ve sledu úmorných disciplín se zdála být půlnoční koupel v přírodním jezírku. Na jednom břehu hoši vedeni Ádou, na druhém dívky, pečlivě střeženy profesorkou češtiny Květoňovou, řečenou Kytka. Svléknout (dočista, dočista) a na povel skočit do vody. Ona kapalina bohužel měla sotva dvanáct stupňů, což zejména Adamové kvitovali nelibými výkřiky a snahou prchnout zpátky na pevninu, provázeni hihňáním Ev, které tato podívaná naopak rozehřála.

Další den pršelo.
Orientační závod ve vytrvalém lijáku je zážitek, který byste si neměli nechat ujít. My, které vytáčí k nepříčetnosti umanutost kompasové střelky mířit jinam, než potřebujeme, a které držíme mapu zásadně obráceně, jsme dorazily na chatu jen chvíli před tím, než se setmělo a než Áda začal organizovat pátrací oddíly.
„Co byste asi tak, milé dámy, dělaly, kdyby jste se opravdu ztratily?“ hřímal a mě nenapadlo nic jiného, než odpovědět:
„Našly bychom potok a po proudu došly do obydlené oblasti.“
Vyvrátil oči k obloze a zavrčel: „Máte štěstí, že v téhle zemi je obydlené úplně všechno.“ A pak dodal: „Nevadí. Zítra vás naučím, jak přežít v divočině.“
S touhle výhružkou se šlo spát.

Další den pršelo. Ještě pořád.
Ranní nástup nám značně ztěžovaly davy hlemýžďů, které vlhko vylákalo z křovin. Byli všude, na trávě, na schodech, dokonce i na zdech chaty. Za poněkud nechutného křupání jsme se seřadili na „apelplacu“ k obvyklému rituálu.
Ještě, než se Áda dostal k hlavnímu bodu programu, několik nadmíru čilých plžů vzalo útokem jeho nohy a chvátalo po svalnatých lýtkách prozkoumat možnost úkrytu v širokých nohavicích páně profesorových khaki bermud.
Áda je v klidu posbíral a řekl:
„Nejdůležitější pro přežití v neobydlené krajině je mít co pít, mít co jíst a mít se kde ukrýt, případně ohřát. Přesně v tomhle pořadí. My výjimečně začneme jídlem, respektive způsobem, jak si ho opatřit. Máte výhodu, ovšem nezaslouženou, podotýkám, že jídlo přišlo za vámi samo,“ a ukázal gestem panovníka, udílejícího léno, na zem posetou obudkovanými slizouny.
„Fuuuj!“ zaječely sborem dívky.
„To radši chcípnu hlady,“ prohlásil hlasitě třídní idol.
„Jak je libo,“ kontroval nevzrušeně profesor. „Kuchyň je zamčená a zásoby potravin taky. A tak to zůstane, dokud vás hlad nedonutí.“
Než stačilo ohromené ticho přejít v nespokojené mručení a otevřenou vzpouru, pípla Kytka:
„Já jsem šneky jedla. Ve Francii. A bylo to dobré. Něco mezi kuřetem…“
„… a soplem,“ ozvalo se z davu.
„… a míchanými vajíčky. Věřte mi, nic na tom není. Nesmíte prostě myslet na to, že je to šnek.“
„Hlemýžď, paní kolegyně, hlemýžď zahradní – Helix pomatia…“
„Tak to pojďte zkusit,“ navrhla Markéta, jíž nechyběl smysl pro ztřeštěnosti všeho druhu. „Maximálně se z toho poblejeme.“
S vidinou zažehnané rebelie si profesorka Květoňová znatelně oddechla. To si ovšem neuvědomila, že ji nečeká jen gurmánský zážitek, který si pamatovala ze svého jediného výletu do kapitalistické ciziny, ale především nutnost velet kuchyňské četě.
Áda totiž velkoryse upustil od konzumace syrových hlemýžďů a dokonce povolil využití moderních vymožeností jako byl plynový sporák a mlýnek na maso. Recept na přípravu plžů k tomu přidal grátis.

Nám, studentům veteriny, kteří v hodinách patologie rozřezali už kdeco, nedělalo potíž spařit, vyloupat a vykuchat hromadu plžích tělíček, zatímco Kytka střídavě rudla, bledla a odcházela na vzduch.
Poněkud otravné bylo několikeré praní suroviny v zašlemované vodě, jakož i dvouhodinové vaření, během něhož se někteří výrazně kručící jedinci pokoušeli šlohnout v kuchyni aspoň kousek suchého chleba.
Nakonec byl pomletý a ochucený produkt slavnostně nanesen na dozlatova opečené topinky a rozdán hladovějícímu davu.
Chutnalo to… jako šnek.
Nepozvracel se nikdo – krom profesorky Květoňové.

Ó ano, jsem ráda, že žiju v civilizované zemi, kde je na každém rohu obchod s jídlem poživatelným. Ale kdybych se – čistě náhodou – někdy ocitla v divočině ve společnosti byť jediného hlemýždě, vím, že bych přežila. Tedy – pokud bude poblíž plně vybavená kuchyně a dost chleba na topinky…