...princ spící princeznu políbil a celé Šípkové království se pomalu začalo probouzet ze stoletého spánku. Probudila se i Růženka, poděkovala svému zachránci, vzala ho za ruku a vedla jej dolů po schodech ven z věže, ve které tak dlouho spala v zakletí. Na nádvoří ožili všichni sloužící i dvořané a v zámku král s královnou, kteří spali na svých trůnech. Všechno bylo zase jako dřív, do království se vrátil život i s radostí. A objevila se i láska. Růženka se do prince Vítka zamilovala na první pohled a on zase do ní. Tak král s královnou oznámili svatbu a začali s velikými přípravami. Vyjeli rychlí poslové se zprávou a pozváním ke královským rodičům prince Vítka a poštovní holubi roznesli spousty dalších pozvánek po celém Šípkovém království, i do sousedních zemí. Jen tu zlou sudičku, která před sto lety celé království zaklela do hlubokého spánku, samozřejmě zase nepozvali.
A ona se rozhodla, že to tak nenechá. Rozeslala své pomocníky do celého světa a všichni, lidé, zvířata, ptáci i ryby, měli jediný úkol: najít a přinést jí něco, co by celému království hodně uškodilo. Úkol to byl přetěžký, muselo to být něco, co by kouzlilo samo, protože ta zlá sudička už nad Šípkovým královstvím neměla žádnou moc, nemohla už použít své vlastní síly a schopnosti, protože její poslední kletbu zlomila láska. Všechna její kouzla a čáry byly navěky pryč.
Její pomocníci jí nosili všechno, co kde dostali, našli nebo ukradli: živou a mrtvou vodu, ale té bylo pro celé království málo, několik lahviček s jedem, ale ty by také nestačily, pár střípků ze zrcadla Ledové královny, ani ty sudičku nepotěšily, tři pytle blech a taky ukvílenou Meluzínu, začarovaný obušek a zlého vlka, brýle, co mohly každému zakalit zrak, kytky, po kterých se kýchá a pláče... bylo toho moc, ale na celé království to pořád ještě nestačilo.
Až jednou někdo přivezl fůru jablek, těch, co po nich narostou nosy, a zlá sudička dostala nápad : její pomocníci se museli dát do strouhání a ti, co nestrouhali, museli přichystat všechno potřebné pro napečení spousty voňavých, sladkých jablečných koláčků. No a pak se peklo.
Stihli to napéct tak akorát, svatba měla být už nazítří, tak toho sudička využila a koláčky rozeslala po celém království, na zámek jako dar od milujících poddaných, a všude jinde jako královskou výslužku. Koláčky tak voněly, že se po nich jen zaprášilo, zmizely ještě před svatební hostinou, dřív než se sjeli hosté ze všech okolních zemí, dřív než dorazili Vítkovi rodiče.
Ráno, když první kohouti začali kokrhat, se strhlo veliké pozdvižení: každý, kdo vstal a chtěl si umýt obličej, byl tuze překvapený, protože mu pořád něco velkého překáželo a kdo se podíval do zrcadla, ten hned viděl, co se stalo: všem narostly nosy, každému podle toho, kolik koláčků včera snědl. Našly by se tam nosy jako mrkev veliké, jako brambory baňaté, jako hrušky šišaté, jako okurky dlouhé, křivé i rovnější.... A na zámku to vypadalo stejně, nosy se zvětšily i králi a královně, i Růžence s Vítkem.
A jak to bylo dál? Svatba se konala, té lásce ani ty veliké nosy nevadily, jen hosté, co přijeli odjinud, se nejdříve trochu divili. Tomu království se pak začalo říkat Nosaté, z Vítka se stal král Nosál První a z Růženky byla královna Bambule Druhá (ta první byla její královská maminka). A všichni v Nosatém království si žili tak šťastně a spokojeně, že ta zlá sudička málem pukla zlostí...



bude následovat Nosaté království II - Knoflíček