Rozhodla jsem se napsat úvahu.
Ano, slyšíte a čtete dobře. Již dosti plytkých veršů a povídek, o románech či elegiích ani nemluvě! Jedině úvaha dokáže proniknout k jádru pudla a rozebrat ho, že nezbude ani mrť.
Aby však tato setkala se s ohlasem čtenářů, je třeba zvolit vhodné téma.
Musíme totiž vzít v úvahu, že mnoho věcí se jakožto téma naprosto nehodí.
Například MHD, daně, předvolební bilboardy nebo plenkové kalhotky Pampers. Tyto jevy nám byly dány shůry, plynou jaksi samovolně a uvažovat o nich bylo by ztrátou času.

A si lámu hlavu a můj jiskrný zrak těká po pokoji… Knihy – nezáživné… Nudné televizní programy – příliš omšelé… a pak spočine na našem psovi, jenž, pohodlně rozvalen na pohovce, vcelku zdařile předstírá spánek.
Avšak, jakmile na něm utkví můj zkoumavý pohled, zvedne hlavu a přátelsky zavrtí ocasem.
Navenek to vypadá jako: „Jsem šťasten, že sis mě všimla. Co pro tebe mohu udělat, má paní?“, ve skutečnosti to ale znamená: „Vím, že chceš o mně psát. Tak šup, šup, dej se do toho a nechytej tu zbůhdarma lelky!“
Ano, je to tak, přátelé. ON ví, že o něm budu psát, neboť pes, jak známo, je nejchytřejší a nejlstivější zvíře pod sluncem.
Co? Že je to jinak? Že se přece říká – chytrý a lstivý jako liška? A vy tomu bludu skutečně věříte?

Povězme si upřímně - kam to liška s onou proklamovanou chytrostí ve skutečnosti dotáhla?
Bydlí ve špinavé noře 1+0 bez sociálního zařízení, věčně jen shání, co by do huby dala, a navíc se musí mít neustále na pozoru před člověkem, svým nepřítelem číslo jedna. Stačí, když se drobet zasní a kochá krajinou… a hned má pár broků v kožichu. Pokud tomuhle říkáte životní úspěch, já tedy ne.

Ovšem pes - to je jiné kafe.
Je chytrý, protože předem ví, co člověk po něm bude požadovat, a je lstivý, protože to také dělá. A dokáže to zaonačit tak, aby v člověku vyvolal falešnou pýchu a dojem, že Homo sapiens je vskutku pánem tvorstva.
„Jak je ten můj pes poslušný!“ myslí si člověk. „Sedni, lehni, zůstaň! Dobře jsem ho vycvičil!“
„Tak jo, ještě chvilku tu budeme blbnout,“ myslí si pes, „ale jenom jestli z toho kápne dobrá večeře. Nechci být šťoura, ale to kuře posledně už bylo kapánek jeté. O té konzervě, cos tuhle koupil ve slevě v Lidlu, ani nemluvě!“

No - a takhle se to táhne už nějaký ten tisíc let (i když tehdy, pravda, psí konzervy jaksi neexistovaly, a když bylo nejhůř, sežral pračlověk i svého psa – tedy toho, který včas neutekl).
Za svou plánovitou přítulnost k člověku obdržel pes teplý pelech (sbohem, špinavé nory bez WC!), dostatek potravy a také ochranu pro sebe i svá mláďata (vždyť, která šelma by si dovolila ukrást štěně z lidského doupěte?).
Stačilo přitom málo - jen člověku hlídat stáda a dům, chodit s ním na lov (to psi milují snad víc než lidi) a sem tam mu olíznout ruku nebo nastavit hřbet k podrbání.
Není divu, že mu tuto zaprodanost lišky vyčítají pokaždé, když se v lese potkají. Jenže pes už převzal i lidské manýry, a tak protivně ňafající lišku prostě zakousne a je vymalováno.

Tak co, už jsem vás přesvědčila? Ne? A já přitom moc dobře vím, o čem mluvím!
V minulém životě jsem totiž byla mazlíčkem jedné hraběnky, a věřte, bylo to skvělé! Nechtěla po mně dokonce ani žádné… sedni, lehni!.. stačilo jen radostně kňučet a vrtět ocáskem.
Bohužel jsem se jednou na vycházce ztratila a ten otrhanec, co mě našel, nebyl vůbec poctivý nálezce.
Detaily radši vynechám, ale prý jsem chutnala jako kuře.
Nebyla jsem holt tenkrát dost chytrá a lstivá, ale co taky můžete chtít po obyčejném pudlíkovi, že ?