Zatím, co někteří lidé si mohou vzít mezi svátky volno, alespoň občas nebo na střídačku, pečovatelky nesmějí. Mají pohotovost celý prosinec, všechny. Spousta lidí si bere na svátky domů příbuzné, na které nestačí, anebo odjedou na dovolenou, a svoji maminku poručí nám a osudu.
Zkrátka, stojí to za to. Můj malý spokojený stacionář na prosinec sloučili s tím velkým v Kluku, a já poznala, zač je toho loket.
Třináct těžko pohyblivých lidí v různém stádiu demence. Ačkoliv jim každé ráno povíme, co je za den, a přečteme noviny, nevědí už vůbec nic. Potřebují vzít za ruku a odvést ke stolu, aby se naobědvali, a ta samá procedura, několikrát denně, směr wc. Občas se to stihne a občas taky ne.
Teď, mezi svátky, jsme tam jenom dvě, a řeknu vám, je to honička. Krapet nám to zpestřuje paní Horáková, která je ještě při smyslech a dobré náladě, po obědě si potají lije do kafe rum, a krásně zpívá. Však taky oba její manželé byli muzikanti.
Až dnes, přibyla nová klientka, paní Janečková. A hovorná byla. Hned se dala s Horákovou do řeči, a my byli rádi, že tu bude zase veselo. Paní až do desíti vypadala úplně v pohodě, jak my říkáme, orientovaná v čase i v prostoru.
Pak se počůrala, ale úplně moc. Kolegyně s ní měla plné ruce práce. Umýt, převlíknout, a hlavně ujistit, že to není žádná katastrofa, že se vůbec nic neděje, že to přežije ona i my.
A zatím, co kolegyně sušila Janečkovou, já připravovala klienty na oběd. Odvést do jídelny, nachystat každému léky, dohlédnout, aby si je nesnědli navzájem, a nosit jídlo. Oběd byl dneska dobrej, alespoň jsme si to mysleli, než na mě volala paní Kurková:
„Sestřičko, sestřičko, ta nová paní se dusí, a je celá modrá.“ No jo, rejže. Už ji nikdy neobjednáme. Paní Janečková blinkala rejži, čaj, a nakonec svoje zuby. Oboje dvoje.
„A jakou má barvu, sestřičko! To jsem ještě neviděla.“ Paní Janečková úplně zmodrala v obličeji. Lezu tam po čtyřech, metu ten svinčík na lopatku, kolegyně opět odvádí Janečkovou, aby ji znovu komplet převlékla. A mě cukají koutky. Unavená za celý rok na smrt, se téhle situaci, musím smát. A obracím se k babce Horákové:
„Tak já jsem tuhle barvu viděla minulej tejden u vás paní Horáková, jak jste vdechla polívku, a leknutím jsem s váma asi třikrát umřela. Odteďka se tady dušení zapovídá, a rejže je jen pro vyvolený.“ To už se chechtáme obě, až nám tečou slzy od smíchu.
I když, někde vzadu mi cinká poplašný zvoneček. Už jsem tu viděla zmodrat a zemřít člověka během minuty, a proto nekecám, když říkám, že s každým kuckajícím se klientech v duchu umírám, a nohy se mi klepou ještě hodinu poté.
A protože už všichni dojedli, odvádím je do společenské místnosti, k jejich pohodlným křesílkům a kávičkám. S paní Horákovou to berem přes hajzlík, má chodítko a tak ji radši doprovázím, aby neupadla. Diskrétně čekám za dveřmi, a když Horáková zavolá už, jdu jí dovnitř pomoci se obléknout.
Když jí natahuju gatě, vlítne tam paní Janečková, a přímo za ještě nahým zadkem paní Horákové zvrací do záchodu.
Velím rychlý ústup. Přibíhá kolegyně a posazuje znovu poblinkanou Janečkovou na uvolněný záchod, neb ta naznačuje, že potřebuje.
Pozdě. Paní Janečková je právě komplet pokakaná, a celkovou očistu a převlékání absolvuje dnes potřetí.
Dnes je to poprvé, co jsem v práci neobědvala.
Letos je to poprvé, co v téhle organizaci nebyly prémie.
Letos je to poprvé, co jsme místo prémií nafasovali šestikilový Persil.
A tak hážu ten Persil na svoje horské kolo, které jsem v této práci za dva roky úplně oddělala, a mířím k domovu.
Úplně vyždímaná se doma pokouším zavřít oči, ale usnout mi nejde. A tak sedám ke kompu a popisuju vám svůj téměř běžný den.