Podáváš mi revolver a říkáš střel!
Byl jsem hajzl a parchant a jsem srab...
Sám se neukončím.
Mám chuť to udělat, fakt, že jo.
Váha kovové zbraně jako by mi dodávala pocit moci, nemoci, bezmoci...
Bože co mě to letí kebulí, za kraviny.
Jako tehdy, jaks mě škrtil, pak se mnou smýkl o zem a jediný co mě napadlo, - měla bych napastovat...
Asi jsem divná, divná, jaks to říkával? "Buď vděčná, že sem si tě vybral", nu byla jsem...
Vděčná, věčná šedá myš co nikde nepřekáží.
Svírám v ruce ten kov, cítím sílu, která z něj do mě tryská, dívám se ti do očí, máš je prázdný.
Milovala jsem tě nebo se jen bála tvé nevůle, tvých výbuchů vzteku?
Potěžkávám zbraň, je to tak jednoduché, jedním prstem ukončit.
Provokuješ: "střel..! si sračka! dycky si byla ! všem sem to řek, že ses na mě přilepila, že nemáme nic společnýho!"
Tvůj prázdnej pohled a tvý kecy mě už nedojímají.
Koukám na mouchu chycenou na mucholapce. Tak jsem žila já.
Nějak se uvolní, zabzučí, dokonce mám dojem, že mi packou mávla, bože jsem šílená?
Ne ještě ne.
Mucholapka je prázdná, hodiny tiše tikají...tikají...tikají...