„Tak se svlékněte do půl těla…“. Těmito slovy obvykle začíná předehra lékařské prohlídky. Tentokrát šlo o tu dolní polovinu těla. S jemnou ironií mi byly podány krásně vyžehlené nemocniční trenýrky. Svojí světle modrou barvou nápadně připomínaly spodní část dresu Squadry azzurry a rozlišovacím znamením by mohl být jen otvor, vystřižený v jejich sedací části.

„Nebyla by injekce“, obrátil jsem se na sestru s ležérní intonací gurmána v super restauraci. „Byla!“ Odpověď ostrá jak hrot jehly injekční stříkačky, mířící k žíle mé pravé ruky, zatím co druhá sestra mávala nějakými hadicemi. Blaženě jsem zavřel oči. Chvíli se nedělo nic. Opatrně jsem oči otevřel abych zjistil, že se ordinace kolem mě otáčí a dvě postavy v bílém připomínají pohádkové jezinky s jejich neodolatelným „jen dva prstíčky strčíme…“. Zlaté parohy se nedostavily, zato vstoupil někdo, nejen na první pohled připomínající Dr. House . „Já ještě nespím“, namítl jsem. „To je dobře“, reagoval „doktor House“ a dodal téměř výhružně: „Budete spolupracovat“.

Vyšetření skončilo. „Co je tam, pane doktore?“ Zeptal jsem se nesměle s představou dosud nesepsané poslední vůle. „Teď už nic, co tam bylo, to jsme odstranili“, zněla strohá odpověď, zakončená bouchnutím dveřmi. „Můžete se obléknout…“. Těmito slovy obvykle končí prohlídka u lékaře. Urychleně jsem si natáhl kalhoty, vsunul se do sandálů a s bundou v ruce, chůzí připomínající barového opozdilce, opustil toto nepřívětivé místo.

Kamarád mě odvezl domů a jeho soucitný výraz odpovídal atmosféře situace. Mám to za sebou!. Rychle jsem se svlékl a do postele. Dvě hodiny spánku výrazně pozvedly můj fyzický i psychický stav. Protáhl jsem se před zrcadlem a spatřil svoji tvář, právě ztrnulou ve směšné grimase údivu. Bederní část mého těla byla vsunuta do trenýrek od dresu Squadry azzury s rozparkem v sedací části.