nostalgikrajče.net

Dnes ptám se, ptám své duše rozjívené
postavy bez tváře, neurčitých čar
zda zná ten směr, kam vina má ji žene
z poslední štace, kde čekám na kočár

Zpupnosti plna, s napřímeným hřbetem,
do záští síně zveš rozpálený spár
že pohrdal jsem vírou, láskou, květem,
vlajku výsměchu jen vztyčil na stožár

Či modrojasem, vůkol jak se klene,
tě odívá mé dobro vynucené
se clonou zla když nerovný boj svádí

tak v prohnutí jak žena před dítětem
v černopoli stůj, dosud neosetém,
byť požáru dech zuří na pozadí