Žila jsem prostý život, nijak zajímavý, nijak dobrodružný, celkem všední, ačkoliv by se mnozí z vaší doby ohradili. Pravda, držím jedno – ne zcela bezvýznamné- prvenství, ale můj podíl na něm spočívá toliko v mé vytrvalosti a neodbytnosti. Velkým dílem se jen zkostnatělý režim vyčerpal, odžil a dal se na ústup. Můj příběh se mohl klidně stát i vám. Ano, vám, paní. Tedy, pokud byste se narodila v mé době. I vám, pane. Pokud byste se narodil v mé době jako žena. V mé době se totiž ženy mohly stát dělnicemi, pradlenami, selkami, modistkami, učitelkami, ty nadané herečkami, zpěvačkami, spisovatelkami, ty šťastné manželkami a matkami… O studiu na vysoké škole, notabene o vědeckém bádání si ale ženy v mé zemi mohly nechat jenom zdát, nebyly-li dost zámožné, aby mohly studovat v zahraničí.
Můj otec se mnou měl jasné plány: půjdu v jeho šlépějích. Byla jsem s tím srozuměna a po ničem jiném jsem ani netoužila. Ostatně jsem se sourozenci vyrůstala doslova obklopena jeho profesí. Avšak když náhle zemřel, bylo po snu. Na studium ve Švýcarsku neměla moje rodina peníze.
Maturovala jsem s vyznamenáním. Můj profesor to komentoval slovy: „Škoda, že nejste chlapec.“ Myslím, že se mýlil. Jako muž bych byla jedním z mnoha. Jako žena jsem měla tu čest vyšlapat cestu ostatním.

 

 

Na českou univerzitu mě samozřejmě nepřijali. Jako žena prý mám lehčí mozek, méně krvinek a studium by celkově uškodilo mému zdraví. Ženy údajně na náročnou roli studentek mého vysněného oboru nemají fyzickou konstituci. Kdyby to ve svých důsledcích nebylo tak tragické, asi bych se tomu smála. Ženy na polích a v továrnách tvrdě dřou do úmoru, rodí jedno dítě za druhým, starají se o početné rodiny a nikdo se nad jejich nedostatečnou fyzickou konstitucí ani nepozastaví. To asi ty krvinky, chce se sarkasticky poznamenat.
Na německou univerzitu mě sice přijali, ale bez možnosti skládat zkoušky. Směla jsem chodit na přednášky, praktika, ale nic víc. Byl problém s mnohými profesory i jen konzultovat. Chovali se ke mně stejně urážlivě a opovržlivě jako spolužáci, kteří, když jsem prvně vstoupila do posluchárny, dávali svůj nesouhlas s mou přítomností najevo hlasitým pískáním, sykotem a dupáním. Chtělo to jen zatnout zuby, nevidět, neslyšet, ignorovat a upnout se k svému cíli. A snažit se neúnavně intervenovat na Ministerstvu pro vyučování o zrovnoprávnění studentek.
Prvním menším vítězstvím byla skutečnost, že i česká univerzita začala přijímat ke studiu dívky. O pár let později se konečně podařilo prosadit, aby tyto dívky mohly studium završit zkouškami.
Skládala jsem tři obtížné rigorózní zkoušky najednou. Posluchárna byla narvaná k prasknutí. V mé době byly totiž zkoušky veřejnosti přístupné, a první zkoušenou studentku si málokdo nechal ujít. Byla ve mně malá dušička. Nesměla jsem dát najevo i sebemenší zaváhání a zároveň jsem nesměla působit příliš sebevědomě.
Absolvovala jsem na výbornou. Třešničkou na dortu bylo uznání od profesora, jehož jméno budou ve vaší době znát úplně všichni, odborníci i laici, a jenž byl, navzdory své nesporné inteligenci a erudovanosti, z těch, kteří se úporně bránili studujícím dívkám.
Co ale bylo pro mě nejdůležitější – stála jsem na prahu života, o kterém jsem snila. O kterém pro mě snil můj otec. Jako elévka – rozumějte: neplacená síla – jsem po boku a v týmu muže, který jako jeden z mála mou kariéru podporoval, mohla praktikovat, učit se a bádat.

 

 

Trvalo to pouhé tři roky, než můj mentor náhle zemřel a já byla bez práce. Další dva roky jsem se pokoušela získat jiné místo. Marně. Nepomohlo mi ani vzdělání, ani tři roky praxe na pracovišti evropské úrovně. Byla jsem přeci jenom žena.
Nakonec jsem si otevřela vlastní ordinaci. Moje obavy, že se neuživím, byly, jak se ukázalo, zbytečné. Moje pacientky patřily ke všem společenským vrstvám. Vedle dělnic, služebných a hospodyň mě navštěvovala i skvělá spisovatelka, slavná herečka, manželka věhlasného národopisce a mecenáše…
Nikdy jsem se nevdala a neměla děti. Já vím, budete se dohadovat, jestli jsem jako průkopnice neměla strach, že se mi nepovede skloubit kariéru s rodinou. Dost možná jsem ale od mužů slýchávala ne tak často, že jsem se rozhodla zasvětit svůj život ženám.
Jako lékařka jsem se vrátila na střední školu Minerva a systematickým sledováním a shromažďováním záznamů o zdravotním stavu studentek jsem se snažila prokázat, že vzdělávání ženám nikterak neškodí.
Sepsala jsem životopis kolegyně, která získala lékařské vzdělání v zahraničí, založila jsem Fond na pomoc chudým a nemocným ženám, pracovala jsem v celé řadě ženských spolků, bojovala za rovnoprávnost žen.
Během svého života jsem se dočkala obrovského zadostiučinění, když ženy získaly volební právo, když nejen lékařské fakulty začaly navštěvovat stovky studentek, aniž by jim někdo nadával do mužatek a sufražetek, ale co je hlavní – několik prvních českých žen si konečně mohlo vybrat, zda se svěřit do rukou lékaře muže nebo ženy.