Volejbalové hřiště. Schází se tam parta přátel, aby si zahráli svoji oblíbenou hru. Někdy je jich více, někdy i méně než by bylo třeba. Nevadí, vždyť ani to hřiště není přesně vymezeno a výška sítě se někomu může zdát nedostatečná. Ale hrají, občas se zasmějí i vlastnímu klopýtnutí, pochválí za doběhnutí zdánlivě ztraceného míče, uznale kývnou při vydařeném smeči soupeře. Jen tak mezi sebou si řeknou, kdo byl dnes dobrej a komu to moc nešlo.

Nedají se rušit či znechutit poznámkami a pokřikem náhodných kolemjdoucích, hrají na maximu svých dovedností a častý trening, jak známo, mívá výsledky. Někteří časem odpadnou, přicházejí noví spoluhráči, tu lepší, tu začátečníci. Je vítán každý, kdo zapadne do hry.

Někdy se mezi ně zamíchá i současný, minulý nebo budoucí reprezentant, ale zásadně to úroveň hry neovlivní. A že z jeho strany v zápalu boje se objeví výčitka ke spoluhráči za nevydařenou přihrávku? Ano, zamrzí to, ale taky pobídne k větší snaze a soustředěnosti.

Tak hlavně že zůstávají dál přáteli, kteří se spokojeně scházejí na hřišti zvaném LitWeb.