Onoho dne

Už nebojovala, ani neprosila Boha, aby od ní odňal ten kalich hořkosti a nechal ji konečně zemřít. Už neměla sílu myslet si slova modlitby, natož je vyslovit nahlas. Stejně by ji zradily hlasivky, dávno ochraptělé křikem. Vznášela se ve svém vlastním mezičasí, do kterého nepronikal úzkostný šepot dvorních dam, ani polohlasné mumlání doktorů, radících se v koutě její komnaty.

S vnějším světem ji spojovaly jen drásavé záblesky bolesti. Ten poslední, který trval věčnost, byl nejhorší. Tohle je smrt, blesklo jí hlavou. Ale nebyla to smrt, jen neskutečná úleva, jež se náhle rozlila zmučeným tělem. Zatoužila svinout se do klubíčka kolem své prázdné dělohy a propadnout se do hlubin bezvědomí.
Ale nebylo jí to přáno.

Nadšené výkřiky, které se rozlehly pokojem, přešly vzápětí do horečné činnosti. Ženy se na ni vrhly, nedbajíce jejích chabých protestů, a začaly ji převlékat a česat, zatímco někde mimo její zorné pole vřískalo novorozeně. Byl zázrak, že vůbec žilo, po těch nekonečných desítkách hodin.

Náhle se rozlétly dveře a všichni couvli a strnuli v úkloně. Pokusila se aspoň posadit, přišlo jí nepřístojné tu jen tak ležet, ale jeho ruce ji něžně zatlačily zpět do polštářů.
„Veličenstvo,“ zašeptala.
Poklekl vedle lůžka mezi zmuchlaná zakrvácená prostěradla, která služebnictvo nestačilo odklidit.
„Má paní…“

A v tom oslovení bylo všechno – láska i pýcha a také pocit uspokojení, že dostal, co chtěl. Vždycky dostal, co chtěl, i kdyby si měl kvůli tomu znepřátelit nejmocnější muže světa. I kdyby měl převrátit naruby životy nejen svých stávajících poddaných, ale všech budoucích obyvatel této země.
Co by asi řekl, vědět, že jeho vytoužený syn zemře už v jinošském věku jako poslední mužský potomek rodu… Ještě, že nikdo nevidí do budoucnosti.
Ve stejné chvíli, kdy z městské brány vyrazil posel v královských barvách, na plášti červenomodrý erb se lvy a liliemi, se rozezněly všechny zvony. Ona je ale neslyšela. Spala.

O tři dny později
Vrátila se.
Bolest, o níž se domnívala, že je pryč (měla být, všechny ženy to tvrdily) byla zpátky. Uhnízdila se v místě, ze kterého vzešel královský plod, a rvala jí útroby jako šelma.
Bděli u jejího lůžka dnem i nocí, svlažovali jí ústa popraskaná horečkou, balili ji do přikrývek, když se třásla v zimnici a tišili ty nejhorší bolesti odvarem z makovic. Víc pro ni udělat nemohli, jen prosit Boha o její uzdravení.
Avšak ona nevnímala jejich tváře, ani péči, neboť se potácela mezi spánkem a bezvědomím. Nedolehlo k ní ani vyzvánění na počest křtu jejího syna, jehož k obřadu doprovázely obě nevlastní sestry.
Svůj úkol splnila. Dokázala to, co ty před ní ne...

O měsíc později
Ten listopadový den byl chladný, ale plný slunce a barev. Tráva si ještě podržela svou sytou zeleň, i když stromy se už převlékly do šarlatové a žluté. Na azurové obloze nad bílými budovami královského hradu kroužil osamělý luňák a shlížel na majestátní průvod, jehož čelo se právě zastavilo před kaplí svatého Jiří. Zase zněly zvony, ale teď už je doopravdy slyšet nemohla. Poslední cesta nikdy nekorunované královny byla u konce.