Rozehráváš hoboj
do mlžnýho londýnskýho rána,
protože víš, že bezmezně
obdivuju multiinstrumentalisty
a paradoxně
muže s odřenejma rukama,
čekáš na mě s bruslema
u Somersetu
a už z dálky se na mě směješ,
dopneš si kabát až ke krku
a s harmonikou z kapsy vytáhneš
i lístek na večer do Globu a pozdějš
pozvání na čaj na Leicester Square,
pořád se směješ
a říkáš, že jsi můj Anglickej plnokrevník,
že jsi zkrot´ od tý doby, co mě znáš,
a pak mě v lijáku neúprosně přesvědčuješ,
že jediný co potřebuješ
je se mnou rozhoupat wobbly bridge,
kopem si před sebou kousek škváry
a mezitím
líčíš mi svoje plány na léto
i to, jak se naučíš ještě na sitár,
jen se usmívám a prohlížím si
ty dlouhý prsty, ty ruce,
taju,
i když říkáš,
že se třesu zimou jako želé,
a tiskneš mi ruku, že prej mě zahřeje
rychlá chůze kolem řeky
anebo panák vodky,
přemlouváš mě, ať zavřu chvíli oči,
že mě povedeš ulicema poslepu
jen tak, ať prokážu odvahu a ať ti věřím,
aspoň chvíli ještě, než pojede poslední metro,
nebo radši ještě dýl, že když vydržím,
uslyším tvůj klavír
a ráno i sladkej
hoboj...